Zdeněk Janošec Benda
SLASTI MALBY

5. 9. – 27. 10. 2016

Galerie současné malby
Divadlo Antonína Dvořáka

Jsou umělci, kteří reagují téměř na jakýkoli vnější podnět. Jejich dílo se jeví jako srozumitelné, protože příběhy, jimiž se zaobírají, jsou každému známy, jsou součástí každodenní přítomnosti. Jsou ale také umělci, kteří malují na základě vnitřních proudů a popudů, jejichž tvorba není žádnou konkrétní odpovědí, žádnou jednoznačnou otázkou, ale její smysl je sdělován prostřednictvím tajemství, symbolu a mnohoznačnosti. Do které skupiny bychom zařadili dílo Zdeňka Janošce Bendy, o tom by asi nebylo velkého sporu.

Jeho tvorba je však velmi různorodá, pro výstavu v Galerii současné malby bylo vybráno 7 obrazů z poslední doby, které tvoří jeden celek. O čem umělcovy obrazy hovoří?

Kdybychom byli schopni na tuto otázku výstižně odpovědět, nemusel by Benda již nic malovat. Malířské umění má svůj vlastní jazyk, kterým dokáže účinně, byť beze slov, promlouvat. Barvy, tvary a z nich odvozené struktury, skvrny, plochy, které dále vytvářejí konkrétní prvky či vizuální iluze, mají velkou schopnost evokovat významy a pocity. I ty nejjemnější, i ty nejhlubší. To Benda dobře zná a jeho obrazy jsou vyjádřením úsilí tyto významy sdělovat těm, kteří jim chtějí naslouchat. Pokusme se přiblížit k Bendovým obrazům malou procházkou, aniž bychom je vykládali. Protože vyložit je, to je nejlepší způsob jak jejich smysl zničit.

Benda nás zve do přírodního světa. Z univerzálního prostoru, kde nerozeznáváme zemi ani nebe, z prostoru, který nám může být i pohledem do koruny stromů, se zvuky přicházejícími ze všech možných stran, jdeme postupně do jeskyně, v níž se odehrávají archetypální obrazy našeho života. V husté spleti rostlin keřů a větví stromů, překrývajících téměř celou plochu obrazu, spatřujeme drobné siluety převozníka s pasažérem na loďce plující snad řekou zapomnění. Od symbolického černého jezera, zrcadla našeho nevědomí, přejdeme pomalu k vodám denního světla, k jezeru, k moři, vzduchu a nadějím, abychom se dostali na začátek výstavy a na konec putování, na omamný druhý břeh. Tam můžeme zvažovat, na jakém to břehu jsme se ocitli a jaký je na něm smysl našeho pobývání.

Každý vystavený obraz představuje jediné téma celistvě uchopené v obrazové ploše. Ta není rozbita drobnějšími epizodami, ale přes svou často abstraktní tvář odkazuje vždy k jedinému konkrétnímu příběhu. Navzdory jednotně působícímu souboru vystavených obrazů je každý z nich malován jinak. Základní neměnné lidské otázky jsou zpracovávány proměňujícími se výrazovými prostředky. Ty umožňují vytvářet různé významové polohy. Mnozí Bendovi předchůdci či malíři jemu blízcí malují stále to stejné, zpřesňují svoji výpověď trvalým ohmatáváním a dotýkáním se podstaty svých témat. Benda je jiný, jeho neklid mu nedovoluje stát na místě a nutí jej pozorovat svět stále z jiných úhlů, mnohdy protichůdných, někdy nepochopitelných, ale vždy nepřehlédnutelných. Jeho tvorba má své etapy a je dobré, že Benda má potřebu je divákům představovat.

Bývá vzácné, když se potká původní hluboké osobní zaujetí a přemýšlení nad smyslem života, nad údělem a úkolem naší cesty, nad významy našeho pobývání s odpovídajícím tvůrčím vyjádřením, ať už hudebním, literárním, výtvarným či jiným. V těch svých nejlepších obdobích se tomuto stavu Benda blíží. A to není málo!
(Martin Klimeš, přepracované úvodní slovo)