Martin Froulík
OBRAZY

11. 1. – 4. 3. 2016

Galerie současné malby
Divadlo Antonína Dvořáka

Martin Froulík patří k okruhu, který opustil Fakultu umění v Ostravě před několika málo roky. Připomeňme, že jeho spolužáky byli např. Pavla Malinová, Jan Vytiska nebo Pavel Ptáčník.

I když prostory Galerie současné malby umožňují představit vždy jen část umělcova díla, myslím si, že jsme měli příležitost poznat z malířské dílny Martina Froulíka to podstatné. Všechny vystavené obrazy pocházejí z posledních let.

Před sedmi, osmi roky, tedy ještě na škole, začal Martin pracovat s šablonou jako svébytným tvůrčím nástrojem, podmiňujícím výraz jeho obrazů. Šablona byla chápána jako jakýsi pomocný prostředek využívaný spíše v aranžérství, reklamě nebo jiných oborech utilitárně pracujících s výtvarným znakem. Šablona – stencil se stala efektním výtvarným prostředkem ve street artu, umožňovala a umožňuje rychlou neosobní realizaci, i když její samotná příprava bývá časově náročná. Artefakty vznikající pomocí šablony svou tvarovou schematizací, popartovým výrazem, odosobněností a jednoznačností působí svěžím provokativním dojmem.

V těchto intencích používá šablonu i Martin, ale propracovává možnosti jejího zhodnocení i jinými způsoby. Plná plocha šablony, která běžně působí jako kryt před vrstvou nanášené barvy, je využívána k tvorbě monotypu vznikajícího na plátně. Ještě dříve tato „slepá“ místa Martin pojímal malířsky a jeho obrazy získávaly výtvarně sofistikovanější charakter. V posledním období naopak nechává výsledek na víceméně samovolném živém působení barev a soutisku ploch. Vzniklý monotyp pak vstupuje do interakce s nasprejovanými plochami. Oba rozdílné způsoby mají potom stejnou důležitost, stejný podíl na umělecké výpovědi.

Martinovy obrazy působí jako uzavřený vesmír, tvarově nesmírně bohatý, bující, překypující. Plný různých dějů, obrazů a pohybů. Obrazová plocha je rozbita do tisíce malých plošek tvořících freejazzový či spíše electropunkový rytmus Martinových dnů. Při zběžném zhlédnutí jsme oním rytmem zahlceni, ztrácíme se ve víru abstraktně působících rozbitých obrazců. Příběhy, postavy, představy, předměty, rostliny se vyjevují z obrazové plochy, vznáší se, rotují, jsou v neustálém pohybu a nerespektují žádnou hierarchii významovou ani prostorovou. Obrazy působí silou nezadržitelného organického růstu a výrazným potenciálem asociativního a imaginativního myšlení. Pokud se pohybujeme v blízkosti Martinových děl déle, zvykneme si na jejich výraz a snadno si ozřejmíme způsob jejich čtení. Zjistíme, že jsou ve svém základě a počátku tvořeny nejrůznějšími příběhy, které jejich autor dokáže slovně vyjádřit. Divák si je pak skládá ze střípků, jež v ploše registruje. Onen příběh, z něhož Martin vychází, je často metaforický, možná i pohádkový, vzniká podobně jako text písničky, v hospodě, ve snu, v tramvaji, v práci, u kávy a cigarety, v průběhu běžného pobývání. Nejednou Martin neodolal pokušení síly slov a příběhů z nich utkaných a obrazy textem doprovodil. Jakkoli podstatné pro autora ony děje jsou, mám za to, že jejich znalost není pro vnímání malířova díla zásadní. Stačí vědomí jejich existence, stačí náznaky. Froulíkovy obrazy zjevně vycházejí z duchovního proudu, který napájel tvůrčí potenciál Josefa Istlera, zvláště jeho grafiky a monotypy z poloviny šedesátých let, k nimž rozbitím obrazové plochy a féerií jejích zbytků má blízko. Nebo z proudu, jenž dal vzniknout halucinogenním vizím Josefa Váchala, v nichž se uplatňují sarkastické tóny, nadreálné vize i nemilosrdné očistce. Jsou to prameny vycházející z hlubin lidského nevědomí. Na druhou stranu Martin paradoxně uplatňuje i principy zcela odlišné, jako je mechanická sprejovaná malba, přesná, pečlivá a náročná výroba šablon nebo taky práce založená na nezáměrných náhodných fyzikálních procesech, na využití náhody a interakcích barev, plátna a šablonových ploch. To nejsou romantická východiska, to je svým způsobem konceptuální program. I když slovní spojení „konceptuální program“ zní vzhledem k působení Martinových obrazů poněkud nepatřičně, podařilo se tvůrci sklenout dvě základní linie modernistického pojetí umění, linii romantickou, imaginativní, subjektivní a linii racionální, experimentální, objektivizující.
(Martin Klimeš, přepracované úvodní slovo)