Marek Pražák
KRAJINA ZEVNITŘ

24. 11. 2014 – 9. 1. 2015

Galerie současné malby
Divadlo Antonína Dvořáka

Není jednoduché slovy uchopit nepolapitelnou tvůrčí osobnost Marka Pražáka. Mysl tohoto umělce je těkavá, prožívá napětí nutící jej neustále měnit svou polohu. Svobodný pohyb v jeho díle není však chaotický a neopodstatněný. Ověření jednoho způsobu práce vede záhy k jeho opouštění a zkoumání již dalšího problému, stojícího o kus jinde. Ale ten krok, či někdy spíše skok k novému je často dán nepatrným výběžkem či zdánlivou odbočkou od do té doby hlavní práce. Ona nitka, souvislost vedoucí k jinému typu tvorby, nemusí být pro nezúčastněného vnímatele na první pohled patrná a může se zdát, že Markova těkavost je uskutečňována až s příliš velkým kmitem majícím jen nepatrné vymezení. I blízký pozorovatel potřebuje k pochopení přerývaného Markova vývoje autorský komentář. Ale asi není tak podstatné rozkrývat směry všech návazností a důvody konkrétních rozkmitů jeho tvorby. O důslednosti a vnitřní provázanosti umělecké cesty by nás mohla přesvědčit intuitivně pociťovaná pravdivost jednotlivých etap Markovy tvůrčí dráhy.

Tvůrčí záběr a zájem Marka Pražáka je pozoruhodný a v Ostravě výjimečný. Poznal jsem jej ve zcela odlišném nevýtvarném kontextu. Přijel před 15 roky jako zpěvák s bluesovou skupinou hrát do Opavy. Když mi tehdy řekl, že je vystudovaný sochař, bylo to pro mne překvapující, protože s poněkud drsnými rockovými a bluesovými muzikanty jsem dosud příležitost povykládat si o výtvarném umění neměl. Ale to jsem ještě netušil, že Marek je i performer, tvůrce objektů, instalací, textů, zvukových akcí, různých multimediálních kusů, do nichž zapojuje konkrétní prostředí a jeho zvuky i vizualitu, a samozřejmě taky designér a malíř. Profese malíře v současnosti asi převažuje, ale podle mne to bude jen jeden kmit Pražákova nekompromisního pohybu vždy někam jinam. V posledních několika letech vytvořil pár malířských cyklů a řadu samostatně stojících obrazů. Jsou to krajiny spíše městského charakteru tvořené slabým nánosem řídkých akrylových barev s několika málo postavami. Jsou neurčité, jen naznačují zpoza sirné mlhy své tvary, evokují industriální uhrančivost a syrovou poezii. Od zřejmé klasické malířskosti nás Marek vede ke kresbě krajin tvořených přímo z tub či tubami malířských barev. Nevidíme žádnou práci se štětcem, jen barevné siločáry malířova krajinného univerza. Marka nezajímá vytváření prostoru, hledání přiměřené kompozice, ale obraz se rodí sám v rytmu spontánních malířských gest a v hravé vzpomínce na abstraktní tendence poloviny minulého století, které stále mají svůj potenciál být opět aktuální.

Nedávný pobyt v Latinské Americe výtvarníka nemohl nezasáhnout. Jeho mysl, svolná podlehnout síle pojetí jednoty člověka, přírody a vesmíru, dala vzniknout řadě velkoformátových obrazů, které nás vtahují do sebe a dávají nám zapomenout na bídu všech utilitárních řešení, přízemních rozhodnutí a nepoetických úkonů, které jsme dnes a denně nuceni uskutečňovat. Do Evropy se vracíme opět velkoformátovými obrazy, na něž Marek kreslí, píše, maluje a jakoby bez skladu a ladu vrší předměty, prožitky, naděje i strachy, zapisuje městský tok plynutí času, příběhy osobní, ty, které se staly, i ty, které na nás teprve čekají. Na nejnovějších plátnech bere Marek na sebe úlohu proroka naší civilizace, aktualizuje starozákonní témata, snaží se pokládat věčné otázky a hledat univerzální odpovědi po smyslu našeho bytí a vyslovuje varování před cestou západní civilizace. Záměr budovat klasický obrazový prostor poměrně tradičními výtvarnými prostředky vede v těchto dílech k vyprávění, ilustrování či demonstrování toho, co víme a známe. Počkejme si na další kmit.
(Martin Klimeš, přepracované úvodní slovo)