Marek Pražák / KRAJINA ZEVNITŘ

Není jednoduché slovy uchopit nepolapitelnou tvůrčí osobnost Marka Pražáka. Mysl tohoto umělce je těkavá, prožívá napětí nutící jej neustále měnit svou polohu. Svobodný pohyb v jeho díle není však chaotický a neopodstatněný. Ověření jednoho způsobu práce vede záhy k jeho opouštění a zkoumání již dalšího problému, stojícího o kus jinde. Ale ten krok, či někdy spíše skok k novému je často dán nepatrným výběžkem či zdánlivou odbočkou od do té doby hlavní práce. Ona nitka, souvislost vedoucí k jinému typu tvorby, nemusí být pro nezúčastněného vnímatele na první pohled patrná a může se zdát, že Markova těkavost je uskutečňována až s příliš velkým kmitem majícím jen nepatrné vymezení. I blízký pozorovatel potřebuje k pochopení přerývaného Markova vývoje autorský komentář. Ale asi není tak podstatné rozkrývat směry všech návazností a důvody konkrétních rozkmitů jeho tvorby. O důslednosti a vnitřní provázanosti umělecké cesty by nás mohla přesvědčit intuitivně pociťovaná pravdivost jednotlivých etap Markovy tvůrčí dráhy.

Tvůrčí záběr a zájem Marka Pražáka je pozoruhodný a v Ostravě výjimečný. Poznal jsem jej ve zcela odlišném nevýtvarném kontextu. Přijel před 15 roky jako zpěvák s bluesovou skupinou hrát do Opavy. Když mi tehdy řekl, že je vystudovaný sochař, bylo to pro mne překvapující, protože s poněkud drsnými rockovými a bluesovými muzikanty jsem dosud příležitost povykládat si o výtvarném umění neměl. Ale to jsem ještě netušil, že Marek je i performer, tvůrce objektů, instalací, textů, zvukových akcí, různých multimediálních kusů, do nichž zapojuje konkrétní prostředí a jeho zvuky i vizualitu, a samozřejmě taky designér a malíř. Profese malíře v současnosti asi převažuje, ale podle mne to bude jen jeden kmit Pražákova nekompromisního pohybu vždy někam jinam. V posledních několika letech vytvořil pár malířských cyklů a řadu samostatně stojících obrazů. Jsou to krajiny spíše městského charakteru tvořené slabým nánosem řídkých akrylových barev s několika málo postavami. Jsou neurčité, jen naznačují zpoza sirné mlhy své tvary, evokují industriální uhrančivost a syrovou poezii. Od zřejmé klasické malířskosti nás Marek vede ke kresbě krajin tvořených přímo z tub či tubami malířských barev. Nevidíme žádnou práci se štětcem, jen barevné siločáry malířova krajinného univerza. Marka nezajímá vytváření prostoru, hledání přiměřené kompozice, ale obraz se rodí sám v rytmu spontánních malířských gest a v hravé vzpomínce na abstraktní tendence poloviny minulého století, které stále mají svůj potenciál být opět aktuální.

Nedávný pobyt v Latinské Americe výtvarníka nemohl nezasáhnout. Jeho mysl, svolná podlehnout síle pojetí jednoty člověka, přírody a vesmíru, dala vzniknout řadě velkoformátových obrazů, které nás vtahují do sebe a dávají nám zapomenout na bídu všech utilitárních řešení, přízemních rozhodnutí a nepoetických úkonů, které jsme dnes a denně nuceni uskutečňovat. Do Evropy se vracíme opět velkoformátovými obrazy, na něž Marek kreslí, píše, maluje a jakoby bez skladu a ladu vrší předměty, prožitky, naděje i strachy, zapisuje městský tok plynutí času, příběhy osobní, ty, které se staly, i ty, které na nás teprve čekají. Na nejnovějších plátnech bere Marek na sebe úlohu proroka naší civilizace, aktualizuje starozákonní témata, snaží se pokládat věčné otázky a hledat univerzální odpovědi po smyslu našeho bytí a vyslovuje varování před cestou západní civilizace. Záměr budovat klasický obrazový prostor poměrně tradičními výtvarnými prostředky vede v těchto dílech k vyprávění, ilustrování či demonstrování toho, co víme a známe. Počkejme si na další kmit.
(Martin Klimeš, přepracované úvodní slovo)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *