Katarína Szanyi
MY MEANDERS

4. 5. – 30. 6. 2015

Galerie současné malby
Divadlo Antonína Dvořáka

Týden před vernisáží jsem Katarínu s manželkou a dcerou navštívil, abychom si společně prohlédli její nové obrazy a vybrali kolekci pro výstavu v Galerii současné malby. Když jsme se vraceli domů, tak jsem se manželky zeptal, co bych o Kataríně, myšleno o jejím díle, měl na vernisáži říct. Odpověděla mi, že je to fajná holka. Takže Katarína je fajná holka, ale to většinou všichni víme, i to, že je otevřená, bezprostřední, živá a je v ní stále ta dívka, která dokáže být okouzlena světem a má v sobě potřebu objevovat a nově prožívat situace a intenzivně vnímat atmosféru. A to vše se do její tvorby neomylně promítá. Moje mladší dcera, jež byla na návštěvě u Kataríny s námi, se sice tvářila, jakoby tam nebyla, ale cestou domů manželku doplnila podnětem, že Kataríniny obrazy mají v sobě tajemství, že i když jsem o nich již několikrát psal, tak v nich mohu vidět stále něco nového, a že Katarína maluje světlem namísto barvami a obrazy jí prozařují ateliér.

U Zrzavé Mery jsme se s Katarínou ani náhodně, ani plánovaně už léta nesetkali. Má to přitom jen čtyři patra ze svého bytu a navíc Olivka je již velká holka a mámu by na „jedno“ určitě pustila. Ale asi není nálada, doba jakoby zvážněla a ztěžkla, já odjíždím po akcích hned domů, nezdržím se, jako tomu bývalo kdysi, a Katarína asi nemá ani čas. Možná je to jen můj zkreslený pohled, ale schopnost prožívat skutečnost bezprostředně, umět poodhrnout závěs, naladit se na jemné proměny, na pomíjivé okamžiky, na chvíle, které co nevidět nastanou, aby se již nikdy nezopakovaly, je dnes o to vzácnější a cennější. To Katarína již několik let dobře ovládá a v poslední době těžiště své citlivosti vychyluje z žité a prožívané skutečnosti směrem do obrazu a jeho nekonečného prostoru. Možná kdysi stačilo umět přesně vidět, poodstoupit a přepsat prožité a viděné do jazyka obrazů, když Katarínin tvůrčí proces značně zjednoduším. Dnes malířka svůj svět konstruuje, vytváří jakoby z ničeho. Má před sebou jen čisté plátno, vedle sebe barvy a tvary a v sobě zkušenosti, pocity a představy. Malba se jí vyvíjí po svém, barevné skvrny si říkají o další konkrétní postup, jedna linie předurčuje následné tvary, aby se i sama někdy podivovala, kam že to kráčí… Katarína už několik let nepoužívá štětec, ale maluje pomocí šablon, nanáší barvy airbrushem nebo jen tak nahrubo a hledá nové postupy jak vyjevit jedinečné. Její rukopis je méně osobní, ale více otevřený, současný. Vytvořila si svůj způsob malby, rozpoznatelný a původní. Ale neopakuje se, její senzibilita a touha uchopovat skutečnost a malbu stále jinak jí to ani neumožňuje.

Jsou Kataríniny obrazy figurální, nebo abstraktní? Má taková otázka dnes vůbec smysl? Samozřejmě, že protichůdnost obou pojmů, spor o to, který je progresivní a který konzervativní, je už několik desetiletí mimo aktuální diskusi, navíc Katarína tuto otázku převrací. I když na jejích obrazech nic z předmětné reality nevidíme, vždy cítíme její silnou přítomnost. V mnohých dílech zdánlivě abstraktních se nám při bližším zkoumání vylupují tvary a siluety částí postav žen a dívek, sedících, v předklonu, v podřepu, schoulených a splývajících se svým okolím, s krajinou, v níž se v poslední době často ocitají.

Meandr, který se objevuje v názvu výstavy, může být v lehce přeneseném slova smyslu v obrazech malířky častým útvarem. Je to záhyb látky, lem šatů, křivka těla, náznak krajiny. Meandr jako princip a přírodní útvar je velmi živý organismus, proměňující v závislosti na mnoha okolnostech svou polohu, tvar, povrch i místo – tvorba meandrů je nekonečný proces a meandr sám se může následně fragmentarizovat a dát tak vzniknout slepým ramenům, tůním a světům, které jsou samy pro sebe.
(Martin Klimeš, přepracované úvodní slovo)