Jiří Surůvka
FANTOM NEJEDLÉHO!

9. 3. – 1. 5. 2015

Galerie současné malby
Divadlo Antonína Dvořáka

Organizovat cokoli s Jiřím Surůvkou znamená připravit se na dobrodružství. Nestačí si říkat, že víme, jak je Jiří dochvilný a spolehlivý, vždy nás cosi nového překvapí. Když si v Praze kurátor s umělcem a návštěvníky hraje a uvádí výstavu, kterou ještě neviděl, to v Ostravě není žádná hra, ale holá nutnost. Zvláště, když poslední obrazy jsou namalovány v den vernisáže.

Jiří Surůvka s přirozeností sobě vlastní vystavuje a performuje po světě, jezdí na stipendijní pobyty a sympozia, ale jeho místo je v Ostravě, která mu je živnou půdou i důvodem k permanentní naštvanosti. Ve svém díle umělec používá jazyk popkultury a převrací jej proti ní, uplatňuje zřetelně ironický a až zdánlivě cynický postoj, dokáže být nesmiřitelně krutý a sarkastický, přímočaře odhaluje bídu a absurdnost přítomnosti. Jeho umění je společensky angažované, ale nikdy nebylo jen momentálním politickým apelem, vzkazem s krátkou dobou trvanlivosti, má obecnější platnost. Jiří nezřídka uplatňuje dobře vyvinutý smysl pro černý humor, z jehož centra nevynechává ani sebe. Charakteristické a šťastné bylo pro umělce využití možností manipulované fotografie. Zbavil se tak zátěže autorského rukopisu, zvolená metoda mu umožnila pracovat s osobně nezatíženou realitou fotografického obrazu, který převáděl technikou airbrushe na plátno. Umění, jež kdysi působilo především svým společenským poselstvím a výrazným a až agresivním pojetím, se v průběhu let „usadilo“ a dnes se nám jeví jako krásné, výtvarné, aniž by jeho společenský vzkaz vyprchal. To je dobré zjištění, které něco vypovídá o kvalitě jeho tvorby. Ale doba se proměnila. Před patnácti roky ještě mohl mít umělec potřebu moralizovat, událostem předcházet či je urychlovat, angažovat se, mít obavy i naděje, radovat se i být naštvaný. To vše je dnes pryč. Zůstal podivný pocit nenaplnění, hořká pachuť nepolknutého sousta, místo pohybu pach potu, místo vášnivého milování sebeukájení ze zvyku. Proč, jak a co dál? U Jiřího Surůvky je to možná cesta od jemné ironie obrazu Vladimír Franz s cibulovým vzorem (2004) k Eskapádě v Mariánských lázních (2011). Eskapáda je velkoformátová krajina s ostře zeleným pruhem trávníku v horní třetině obrazu a šedým zrnitým betonem v popředí, na němž vesele kopulují dva bílí pudlíci. To je otázka i odpověď současně, náhodný výjev i symbol čehosi podstatného. Takové je naše dnešní theatrum mundi.
(Martin Klimeš, přepracované úvodní slovo)