Jakub Špaňhel
OBRAZY

7. 3. – 29. 4. 2016

Galerie současné malby
Divadlo Antonína Dvořáka

Jakub patří mezi významné malíře střední generace. Jeho talent se zřetelně projevil na vysoké škole, kterou absolvoval cyklem dnes už známých obrazů s tématem interiérů kostelů. Většinou černobílá rozmáchlá malba korespondovala se smyslovostí barokních chrámů a prokázala, že nezáleží tolik na tématu, ale především na způsobu jeho uchopení. Ale i samotné téma bylo významné, třeba tím, na jakém okraji zájmu současného umění se ocitalo. Jaký důvod může mít současný malíř, aby maloval interiéry barokních kostelů? Aktualizuje v nich smyslová a citová dramata či mystičnost výrazu oné doby, nebo mu jsou jen záminkou pro malířské předvedení se? Dovolím si napsat, že odpověď vidím v harmonii a propojenosti obou vyřčených možností. Proto se ze Špaňhelova malířského gesta nestává působivá dekorativní exhibice, ale naopak adekvátně vyjadřuje slavnostnost, dramatičnost a duchovní sílu sakrálních interiérů způsobem, kterému můžeme důvěřovat. Jakubův malířský rukopis není v obrazovém kontextu samoúčelný, ale je věrohodný a významotvorný.

Špaňhel maluje v cyklech, v kterých se zmocňuje vždy jednoho tématu, často konvenčního či banálního nebo alespoň všedního, a pokaždé jej prezentuje způsobem, který umí vyrazit dech. Ať to jsou kostely, květiny, akty, benzínky, banky, lustry, křesla či motýli, je jejich poznávacím a určujícím znakem velkorysý malířský tah vedoucí k barevným skrumážím, stékancům, vymývaným plochám a stříkancům, malířská zkratka a rukopisná bravura. V mnoha obrazech se výrazně malířsky pojednané pozadí stává stejně důležité jako „hlavní“ motiv. Často v Jakubových malbách nedokážeme rozlišit hranici oddělující popředí od svého okolí, „hlavní“ motiv se rozpouští ve svém prostoru a obojí má stejnou platnost.

Jakub akcentuje stopu malířského gesta tvořeného energickým tahem štětce, štětky, houby či válečku, částečně jej osamostatňuje a činí nositelem estetické informace. Touto spontánností a akčností navazují na specifickou variantu abstraktního umění poloviny minulého století – na tašismus. Ale Jakubovo malířské gesto není zcela autonomní, naopak je plně ve službě ztvárnění zvoleného viděného motivu. Malíř má vzácnou schopnost několika rychlými tahy vystihnout jeho charakteristický tvar a atmosféru, včetně řady detailů.

Z jiného úhlu můžeme Jakubovu malbu považovat za hedonistickou, a to nejen ve smyslu jejího výrazu a rozměru, ale také ve smyslu volby většiny témat. Mnohé náměty a jejich zpracování mají svůj vypovídací potenciál. Benzínky, kostely, banky, metropole – to jsou představitelé různých významných úrovní praktického provozu, společenského fungování a moci. Špaňhel je srovnává do jedné řady, poukazuje na jejich sílu, tajemství i hrůzu. V jejich obrazech můžeme pozorovat určitou ironii, ale stejně tak i obdiv.

Špaňhelova tvorba se ovšem nevyčerpává jen dokonalostí svých provedení, jejichž možných úskalí si je autor sám dobře vědom. Je charakteristická i hledáním nových přístupů k uchopení obrazu, tedy určitou intelektuální reflexí, konceptualizací své tvorby.

Protipólem uplatnění umělcovy řemeslné zručnosti jsou velkoplošné obrazy s opakujícím se námětem ve tvaru jednoduchého znaku, uskutečňovaného pomocí válečku. Mechanické opakování např. pivního půllitru přesto jeví tvarové a barevné odlišnosti dané principem otiskování s ubýváním barvy či nepravidelností v tlaku válečku na podložku. Špaňhelova tvůrčí velkorysost je přítomna i v nich.

Významnou reflexi cizí umělecké tvorby je možné u Jakuba vidět v používání motivů z grafik Bohuslava Reynka. V těchto pracích se dokázal vzdát čehosi, co dosud spoluutvářelo podstatnou kvalitu jeho práce – tedy barev a jejich vzájemných působení. Své výtvarné prostředky redukuje na hrubé tahy širokou štětkou a do své výtvarné hry vtahuje tvorbu tak odlišnou, jak si jen lze představit. Bohuslav Reynek byl tvůrce drobných grafik, žil ve společenském osamocení pouze s rodinou, bohem, přírodou, kočkami a prasaty, která každé ráno poklízel. Reynkovy grafiky vznikaly pomalu jako meditace o přírodě, místu a duchovní síle, jež nás přesahuje. Známé motivy z těchto prací Jakub interpretuje rozmáchlými tahy černou barvou na rozměrných formátech napnutých pláten. Opět můžeme pozorovat gestickou malbu, možná i blízkou východní kaligrafii, se zadrhávajícím rytmem, s přiznáním stop pohybu a různého tlaku malířské štětky, s kontrasty plné a postupně mizející barvy na světlém, sotva našepsovaném podkladu. Pozorovatel prožívá napětí mezi vnější okázalostí a potřebou kontemplace a zklidnění, překvapení ze způsobu „recyklování“ tvorby, kterou jsme si navykli vnímat s určitou pietou. A postupně si uvědomuje i míru pokory, kterou poněkud paradoxně Jakub do nových „reynkovských“ obrazů vtělil.

V Galerii současné malby vystavil Jakub Špaňhel malý výběr ze své tvorby, obrazy patřící do různých cyklů vzniklých v poslední době.
(Martin Klimeš, přepracované úvodní slovo)