František Kowolowski
MIZENÍ

15. 5. – 18. 6. 2017

Galerie současné malby
Divadlo Antonína Dvořáka

Přestože František Kowolowski vede na Fakultě umění v Ostravě ateliér Malby II a pro Galerii současné malby připravil výstavu obrazů, jako bytostného malíře, který „nemůže jinak“, bych jej necharakterizoval. Tento tvůrce je také performerem, pedagogem, kurátorem, kritikem a vizuálním umělcem v tom nejširším slova smyslu. Široké rozpětí jeho činnosti je dáno jako důsledek Františkovy naléhavé potřeby aktuálně a různými způsoby reagovat na podněty a požadavky doby, reflektovat je, analyzovat, rozkládat a opět znovu skládat, a tak také spoluvytvářet její podobu. Umělcova snaha tnout do živého jej přivádí k médiu performance, jímž dokáže promlouvat s naléhavostí, která mrazí, ale stejně tak vyvolává psychické uvolnění, a k instalacím, jejichž bezprostřednost na jedné straně a zřetelné intelektuální uchopení na straně druhé vytváří u diváka pocit důvěrnosti, ale také trvalého napětí a neustálé nejistoty. František dokáže zpochybnit zaběhlé mechanismy, ukázat mezery, chyby, lichá místa, bývá poslem „vratkých sdělení“, ale taky umí účinně rozehrát významovou hru na základě elementárních malířských prostředků, jako je vpíjení, prosakování barev a postupné rozpouštění se barevných stop v zasychající hmotě malířské barvy. Svou práci autor komentuje následovně: „Mizení může být spojováno s pomíjivostí, ničením, stejně jako zneviditelňováním, extrémním zmenšováním, skrýváním, vyhoštěním či odsunutím a přemístěním. Je tedy prakticky nemožné uvažovat o těchto operacích odděleně. Jsou prostupné a vzbuzují otázku časovosti a prostorovosti: Kde něco mizí a kde se něco vyjevuje v aktu malování?“

Na výstavě představené obrazy, na nichž malíř průběžně pracuje už řadu let, se otevřeně nedotýkají problémů, které „teď“ visí ve vzduchu, spíše jakoby vyjadřovaly nedůvěru ke světu jakýchkoli autoritativních ideologií a byly uzavřeny samy do sebe. Jedná se o vědomý odkaz k dílům abstraktního expresionismu z 50. a 60. let minulého století, ale jejich tvůrce už pracuje s určitou osobní distancí a vnímá barevné i tvarové interakce jako svobodnou hru svého druhu.

Každá výstava Františka Kowolowského je svým způsobem podkopnutím naší nohy stojící v umělém znakovém světě, pobídkou k pokusu prohlédnout mámivý svět falešných reprezentací. Kowolowského práce řešení nenabízí, ale „jen“ rozkrývá, odhaluje, demaskuje. Společné východisko neexistuje, je jen hořké poznání; ale i to může být počátkem něčeho nového.
(Martin Klimeš, přepracované úvodní slovo)