Eduard Ovčáček / SEDM OBRAZŮ

Eduard Ovčáček patří k nejvýznamnějším výtvarným umělcům nejen v Moravskoslezském kraji, ale v rámci celé republiky. Od konce 50. let po několik desetiletí má v sobě vzácnou schopnost promlouvat aktuálním jazykem o aktuálních problémech. Byl téměř u všeho významného, co se v našem výtvarném světě odehrávalo. Kromě hlubokých uměleckých stop významně působil svou přítomností v celém sociálním prostoru, v němž se pohyboval. Ale teprve porevoluční časy zbavené ideologických direktiv umožnily Ovčáčkovi daleko aktivněji věnovat se společenským tématům. Stal se spoluzakladatelem Institutu pro umělecká studia, který se později proměnil v samostatnou fakultu Ostravské univerzity. Dlouhé roky vedl ateliér volné grafiky, ale přitom stále rozvíjel tvůrčí témata, obohacoval, proměňoval a znovu definoval svůj umělecký jazyk.

Počátky jeho tvorby se pojí se strukturální abstrakcí a neoficiálními výstavami nekonformního mladého umění bratislavského okruhu na počátku 60. let. Na oněch výstavách, Konfrontacích, jak se nazývaly, se aktivně také podílel mj. i ostravský rodák Miloš Urbásek.

Ovčáčkova práce se ale postupně rozvinula v široký svébytný stylotvorný proud, který v sobě zahrnuje jak tendenci k lettristickým experimentům, akcím, konceptům či přesnému geometrickému vyjádření, tak i úsilí o postižení dynamiky městského života a spodních proudů psychických procesů. Pokusím se pojmenovat několik pilířů, které se staly pro Eduarda Ovčáčka jakýmisi milníky, směrníky doprovázejícími jeho tvůrčí dráhu. Jsou to: primitivní umění, Jean Dubuffet, informel, Vladimír Boudník, Sigmunt Freud, lettrismus, experimentální poezie, geometrická abstrakce, pop-art, op-art, akce a snad i konceptuální umění.

Pro umělcovu tvorbu je významné a jedinečné, že dokáže propojit, a i tato výstava je toho vhodným příkladem, světy a přístupy tak odlišné, jako jsou principy imaginace a zapojení autorského subjektu na straně jedné a principy racionálního kalkulu a metod vedoucích k objektivizaci na straně druhé. Během let se důraz na tu či onu polohu přirozeně vychyloval.

Naprosto zásadním objevem se pro Ovčáčka stala osvobozená role písma a jednotlivých grafémů. Jako jeden z prvních výtvarných umělců vnesl písmo do struktury svých obrazů a grafik, poprvé v roce 1962 a od té doby tvoří stálou a významnou spojnici jeho tvorby. V první polovině 60. let se umělec zabývá vizuální poezii a můžeme jej tak řadit k první generaci experimentálních básníků společně s Jiřím Kolářem, Ladislavem Novákem, Bohumilou Grögerovou a Josefem Hiršalem. Objevem propalované koláže v polovině 60. let si vytvořil zcela samostatný vizuální jazyk a získává uznání i ve světě.

Osvobozená slova, abych si vypůjčil název zásadní sbírky poezie italského futuristy F. T. Marinettiho, a osvobozené grafémy používá Ovčáček již více než 50 let, ale své přístupy neustále obohacuje, proměňuje a aktualizuje. Jeho dílo je nesmírně bohaté a taky početné.

Vážím si toho, že Eduard Ovčáček je stále tvůrčí a aktivní. Jeho práce je vzácně soustředěná, ale přitom velmi otevřená. Nasává do sebe novou dobu, nové techniky a možnosti, proměňuje neustále svůj výraz, přestože jen letmým pohledem na jakékoliv umělcovo dílo musí být každému zřejmé, kdo je jeho autorem.
(Martin Klimeš, přepracované úvodní slovo)

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *