Hana Puchová
JENOM ŽENY

7. 10. – 21. 11. 2013

Galerie současné malby
Divadlo Antonína Dvořáka

Výstavní cyklus začal expozicí Hany Puchové. Někdo být první musel, Hana je žena a hlavně je její dílo kvalitní, komunikativní, přístupné i širšímu okruhu návštěvníků a diváků, její dílo vypráví čitelné příběhy. K literatuře a divadlu nemají její obrazy tak daleko. Hana nazvala svou výstavu lakonicky Jenom ženy. Jsem si jist, že víceznačnost názvu je vypovídající, na jedné straně může vyjadřovat určité tematické vymezení a na druhé určitou možnost znevážení, ironie, ve smyslu jisté nedostatečnosti. Obojí ale není pravdou. Hana vystavuje převážně portréty, postavy svých kamarádek, dívek a žen, které namalovala v posledních dvou, třech letech, ale také dvojportrét Petra a Pavla, dvou básníků, kteří mají tu výsadu, tu schopnost, díky své jisté sensibilitě, ženskému světu rozumět, dotýkat se jej a přinášet ostatním jeho poselství. Někteří básníci do světa a výstav žen mají přístup, my ostatní můžeme jen závidět, ale spíše se hodí tyto děje pozorovat…

Přestože se často či snad vždy jedná o postavy, působí Haniny obrazy jako charakteristické portréty. Výrazové zjednodušení, výtvarná zkratka není doprovozena zjednodušením psychologickým. Portrétovanou osobnost maluje Hana s řadou typických atributů, jako jsou děti, brýle, účes, pejsek, papoušek, hračky apod., pro zobrazovaného většinou charakteristické předměty jeho vizuálního světa. Namalovaný portrét se stává poetickým znakem. Portrétovaný je zasvěceným divákem snadno rozeznán a on samotný musí být při pohledu na svůj namalovaný obraz jistě potěšen, i když někdy vypadá také legračně.

Když jsem zahajoval Haně výstavu před několika roky, viděl jsem v jejích obrazech jistý vážný až tragický podtón, dnes naopak cítím převládající jemný humor. Myslím, že tato změna není změnou autorčina pojetí, ale její dílo umožňuje obojí způsob výkladu. Je to znamení, že malířčiny obrazy jsou živé, i když na nás působí, jakoby se v nich zastavil čas. Hanina práce dává jistotu, že vypadá téměř pořád stejně, že se mění jen pomalu, tedy je to něco, co se dnes nepěstuje, co není v současném uměleckém diskursu aktuální. Ale důležitější je, že je to něco, co je pro Hanu přirozené, co nenudí, co se pomalu rozvíjí a stárne a vyzrává tak jistě, jako třeba strom…

(Martin Klimeš, přepracované úvodní slovo)