Aleš Hudeček
STŘEPY

10. 3. – 2. 5. 2014

Galerie současné malby
Divadlo Antonína Dvořáka

Ačkoli Aleš Hudeček nazval svou výstavu Střepy, nejedná se o střepy, které by nám dávaly povědomí uceleného tvaru teprve na základě dalších konstrukcí, představ a domýšlení. Hudečkovy Střepy nejsou fragmenty skutečnosti, kterou musíme poznávat až druhotně.

Aleš o sobě a své práci dává vědět dobrých patnáct let. Svůj výtvarný a lidský pohled na svět a především svůj rukopis si vytvořil již dávno. Od té doby neprodělává žádný překotný vývoj, žádné velké zvraty a skoky, jeho rukopis je svébytný a charakteristický. Postupně uzrává, stává se jistým. Snad nejrevolučnější změnou, která v Alešově rukopise proběhla, bylo v polovině nultých let našeho století využití techniky airbrushe. Ale i tato, tehdy poněkud módní metoda, Aleše zajímala jen krátkou dobu, než vyčerpal všechny její omezené (?) možnosti. Vrátil se ke klasickému, tradičnímu malířství. Dnes tyto a podobné přívlastky můžeme použít bez rizika odsudku progresivně naladěných tvůrců a teoretiků. Takový postoj už nevnímáme zdaleka pejorativně a zpátečnicky. Možná naopak. Aleše zajímá čára, kresba, barva, barevná plocha a barevný akord, světlo, tedy to, co dělá malbu malbou. Pro jeho obrazy je charakteristické uplatnění obrysové linky ve vztahu k barevné ploše obrazu. Alešova kresba, čára, to je jeho mistrovství. Je elegantní, přesná a jistá. Někdy jakoby vystřižena z kavárenského světa 20. a 30. let minulého století. Jistou blízkost v užití vztahu černé linie a barevných ploch můžeme vidět v díle malíře Karla Černého. Oba také zajímá jistá míra dekorativnosti, sugestivní atmosféra a nezvyklé světlo, které ve svých obrazech vytváří a vytvářeli. Ale Alešovy obrazy jsou samozřejmě jiné, jeho rukopis, zacházení s barvou a štětcová technika jsou uvolněnější, otevřenější, současné.

Aleš Hudeček maluje v cyklech, které se volně překrývají. Výstava Střepy přináší ukázky z několika tematických souborů v Ostravě dosud nevystavených, namalovaných v posledních letech. Obrazy jednoho rozsáhlejšího cyklu mají názvy Koherence, Inkoherence, Konference apod. Na obrazech vidíme samostatné postavy nebo taky postavy ve skupinách, které chtějí komunikovat nebo to alespoň dovedně předstírají. Myslím si, že Alešovi se více než o moralizující, psychologizující či existenciální hlediska jedná o podivuhodnou výtvarnou hru, v níž může uplatnit veškerou svou kreativitu. Krajiny s létajícími talíři jsou na pomezí humorné sci-fi a vážné krajinomalby. Ta se stává hlavním tématem (téma krajiny se před lety zdálo již téměř vyčerpané) jeho nejnovějších obrazů. Je to krajina Alešova dětství a dospívání kolem Uherského Hradiště. Podobně jako tradičního krajináře i Aleše zajímá to základní – symbolika barev, tvar horizontu, světlo a celková nálada krajiny. Namísto veristického zpodobnění světelných a tvarových proměn oblohy, krajiny před bouří či v bouři apod., Aleš hledá jiné a nové možnosti zpodobnění. Využívá nenapodobivé vnitřní kvality základních malířských prostředků a ty zapojuje zpět do klasického malířského rámce. Jedná se o malý, ale významný experiment, o hledání konečného tvaru „zapouštěním se do sebe“ mokrých barev, jejich vpíjením, spojováním a rozpojováním. Výsledkem je dokonalá iluze dramatických forem mraků, světla a nebe. Divák se pak jen těžko může ubránit projevům svých zjitřených emocí… V nejnovějších dílech Aleš zobrazuje tančící dvojice pod ostravskými haldami. Nabízí nám kontrast neměnnosti, těžkosti obrazné i doslovné a proměny, lehkosti a akce. Ať už se jedná o tango nebo polku…

Z Alešových Střepů si i jen trochu pozorný divák snadno vytvoří celistvý tvar malířova světa.

(Martin Klimeš, přepracované úvodní slovo)