Zbyněk Janáček
1 400 mm x 1 400 mm

25. 11. 2013 – 16. 1. 2014

Galerie současné malby
Divadlo Antonína Dvořáka

Zbyněk Janáček zachází se slovníkem geometrie, (neo)konstruktivismu, op-artu, racionality. Elementy, které nejsou nové, ostatně jako je tomu i u lidského těla. Právě abstraktní geometricky orientované umění má v sobě mnoho aspektů, které znesnadňují jeho četbu. Svým charakterem dokonce může svádět k povrchnosti vnímání, ačkoliv je tomu právě naopak. Aktivní intelektuální účast diváka je přímo nutná a chápu, že abstrahovat již abstrahované si nárokuje podobnou zkušenost nebo přinejmenším vůli k tomuto. Pozorovatel je vyzýván k samostatné analýze. Autorovi jde o možnost vyjádření toho, co tkví pod povrchem, co je v jevech podstatné a zákonité. Jazyk geometrie ukazuje k substanci, k podstatě a zákonům.

Optické hemžení, které nedovoluje zraku, aby spočinul, tvary a barvy, odolávající jakémukoliv pokusu o definitivní zachycení, nutí oko a mysl vydat se na cestu do multifokálního prostoru bez kompozičního a perspektivního centra. Znejistění změnou divákova úhlu pozorování, střídání dopadu světla, permutace a progrese působí až tolik dráždivou optickou iritaci. Jsme zneklidněni iluzionistickým efektem a vnímáme povrch obrazu jako celek. „Pak se nám zdá, jako by se optický reliéf vypařoval, dematerializoval a vcházel víc do prostoru.“ (A. Pohribný) Vysoké nároky na divákovu soustředěnost jsou násobeny dialektikou atomizace plochy prostřednictvím vedle sebe umisťovaných barevných bodů na jedné straně a přímo klasicistní harmonizací lineárního obrazového řádu na straně druhé. Dle nejhlubšího přesvědčení a ruku v ruce s výdobytky předchůdců poukazuje Zbyněk Janáček geometrickými prostředky na podstatu, ale již neobnažuje základní struktury a elementy, které by ozřejmovaly pravidla tvorby. Systém interaktivity barev byl již ostatně rozpracován, modulární chromatické systémy byly již vygenerovány, nejde o matematiku jako takovou, ale i způsob logického přístupu, použitého ve stavbě uměleckého díla, které zachází s emotivně individualizovanými sférickými strukturami. V grafických sériích dovolujících možnosti variací se vrstvy pravidelné konstrukce zásahem proměňují na dekomponovaný celek. Je-li tento permutační proces dán náhodou, systematicky určenou náhodou nebo zásahem tvůrce-architekta, otevírá nové percepce vnímání, stále však mezi póly jistoty a nejistoty.

V paralele ke „konkrétům“, tedy modelům nového strukturálně dynamického způsobu chápání světa, Zbyněk Janáček tyto konkréty spíše zakrývá nebo je nechává tušit. Obraz představuje výsek univerza, překrýváním se relativizuje jeho řád. Vesmírné drama, plné pohybů, (ne)fiktivních prostorů, tvořené mikrokosmosy atomů, je osou světa, novou přírodou, jež není krajinou, ale dynamismem vizuálních sil, uměním osvobozeným od předmětnosti. Ne však jako u klasických konstruktivistů, kteří se domnívali, že prvky obrazu je potřeba zbavit chaotického balastu, jenž je absurdní, nečitelný a nesrozumitelný, ale spíše v intencích jednoho z pólů Nové citlivosti, uznávající náhodu a chaos vedle řádu, zobrazení vedle abstrahované struktury či hravost, která usiluje o účast diváka a podtrhuje tak existenciální momenty volby. Svůj řád má tedy nepochybně i reálný svět. Je to však řád vysoce dynamický a neustále proměnlivý. Zbyněk Janáček je filozofem, který objektivizovanou koncepci mění zásahem do struktury obrazu na subjektivní koncept s otevřenou možností změn. Vždyť jedinou jistotou, která je dnes zcela neochvějná, je nejistota. Vše ostatní je jisté jen pro konkrétní okamžiky.

V roce 2014 se Zbyněk Janáček stal laureátem Ceny Vladimíra Boudníka 2013 a v roce 2017 byl jmenován profesorem pro obor Výtvarné umění se zaměřením Volné umění na návrh Umělecké rady Akademie výtvarných umění v Praze.