Kurt Gebauer / BELAAXA

Publikováno v <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/galerie-kupa/" rel="category tag">Galerie#bKupa</a>, <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/" rel="category tag">Ostatní</a> Napsat komentář

Tomáš Valušek / SVĚTLO

Publikováno v <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/galerie-kupa/" rel="category tag">Galerie#bKupa</a>, <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/" rel="category tag">Ostatní</a> Napsat komentář

František Kowolowski / MIZENÍ

Přestože František Kowolowski vede na Fakultě umění v Ostravě ateliér Malby II a pro Galerii současné malby připravil výstavu obrazů, jako bytostného malíře, který „nemůže jinak“, bych jej necharakterizoval. Tento tvůrce je také performerem, pedagogem, kurátorem, kritikem a vizuálním umělcem v tom nejširším slova smyslu. Široké rozpětí jeho činnosti je dáno jako důsledek Františkovy naléhavé potřeby aktuálně a různými způsoby reagovat na podněty a požadavky doby, reflektovat je, analyzovat, rozkládat a opět znovu skládat, a tak také spoluvytvářet její podobu. Umělcova snaha tnout do živého jej přivádí k médiu performance, jímž dokáže promlouvat s naléhavostí, která mrazí, ale stejně tak vyvolává psychické uvolnění, a k instalacím, jejichž bezprostřednost na jedné straně a zřetelné intelektuální uchopení na straně druhé vytváří u diváka pocit důvěrnosti, ale také trvalého napětí a neustálé nejistoty. František dokáže zpochybnit zaběhlé mechanismy, ukázat mezery, chyby, lichá místa, bývá poslem „vratkých sdělení“, ale taky umí účinně rozehrát významovou hru na základě elementárních malířských prostředků, jako je vpíjení, prosakování barev a postupné rozpouštění se barevných stop v zasychající hmotě malířské barvy. Svou práci autor komentuje následovně: „Mizení může být spojováno s pomíjivostí, ničením, stejně jako zneviditelňováním, extrémním zmenšováním, skrýváním, vyhoštěním či odsunutím a přemístěním. Je tedy prakticky nemožné uvažovat o těchto operacích odděleně. Jsou prostupné a vzbuzují otázku časovosti a prostorovosti: Kde něco mizí a kde se něco vyjevuje v aktu malování?“

Na výstavě představené obrazy, na nichž malíř průběžně pracuje už řadu let, se otevřeně nedotýkají problémů, které „teď“ visí ve vzduchu, spíše jakoby vyjadřovaly nedůvěru ke světu jakýchkoli autoritativních ideologií a byly uzavřeny samy do sebe. Jedná se o vědomý odkaz k dílům abstraktního expresionismu z 50. a 60. let minulého století, ale jejich tvůrce už pracuje s určitou osobní distancí a vnímá barevné i tvarové interakce jako svobodnou hru svého druhu.

Každá výstava Františka Kowolowského je svým způsobem podkopnutím naší nohy stojící v umělém znakovém světě, pobídkou k pokusu prohlédnout mámivý svět falešných reprezentací. Kowolowského práce řešení nenabízí, ale „jen“ rozkrývá, odhaluje, demaskuje. Společné východisko neexistuje, je jen hořké poznání; ale i to může být počátkem něčeho nového.
(Martin Klimeš, přepracované úvodní slovo)

Publikováno v <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/galerie-soucasne-malby-divadlo-antonina-dvoraka/" rel="category tag">Galerie současné malby#sDivadlo Antonína Dvořáka</a>, <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/" rel="category tag">Ostatní</a> Napsat komentář

Vladimír Merta / VÍTR

Vladimír Merta, rodák z Frýdku-Místku, studoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti a poté vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, kde stále žije a pracuje. Ale taky působil dlouhá léta jako vedoucí ateliéru Environment na Fakultě výtvarných umění v Brně a dnes vyučuje v ateliéru Nová média na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni.

Tvorba Vladimíra Merty je velmi rozmanitá a stále překvapuje novými tématy a způsoby jejich ztvárnění. Patří ke generaci, která v druhé polovině 80. let minulého století razantně vstoupila na českou výtvarnou scénu s uměleckým názorem, jenž se zcela lišil od oficiálně prosazované linie, ale taky od modernistických tendencí vycházejících z 60. let minulého století, včetně konceptuálního umění, které mělo v té době ráz především osobních zkoumání situací „tady a teď“, analýz uměleckých médií, jazykových konstelací nebo nejrůznějších prostorových demonstrací. Někdejší mladá výtvarná generace dávala o sobě vědět bez respektu k výtvarné scéně v tuzemsku, zato s hledáním souvislostí s mezinárodním hnutím transavantgardy, neoexpresionismu či postmoderny. Jakkoli je pro tvorbu Vladimíra Merty charakteristické postmoderní střídání médií či absence jednotného autorského rukopisu, můžeme od počátku jeho práce, tedy od konce 70. let minulého století, pozorovat určitou jednu linii táhnoucí se až k současnosti. Jsou to drobné intervence v přírodě, jako např. akce, činnosti, instalace nebo objektivní vizuální záznamy přírodních dějů.

Výstava v Galerii současné malby představuje Mertovy obrazy z cyklu Malby větrem, které vznikaly působením proudu vzduchu na zavěšený štětec nad plátnem. Malba se pak uskutečňovala sama od sebe bez apriorních kompozičních a estetických představ. Esencí takto pojaté tvorby je nepředvídatelnost, náhoda, autentičnost a objektivnost. Je v přímém protikladu k tvůrčím přístupům zdůrazňujících (sebe)prožívání, emoce a vypjatý individualismus. Představený cyklus obrazů s názvem Vítr je v Ostravě prezentován poprvé a navazuje souvislosti s tradicí, kterou v regionu představuje dílo Karla Adamuse či Jiřího Šiguta.
(Martin Klimeš, přepracované úvodní slovo)

Publikováno v <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/galerie-soucasne-malby-divadlo-antonina-dvoraka/" rel="category tag">Galerie současné malby#sDivadlo Antonína Dvořáka</a>, <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/" rel="category tag">Ostatní</a> Napsat komentář

Pavel Šmíd / SPIKLENCI

Pavel Šmíd studoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze a po maturitě pracoval jako kulturní referent v Litultovicích na Opavsku a krátce jako asistent animovaného filmu Československé televize v Praze. Usadil se v Ostravě, kde navázal kontakty s uměleckou scénou – s bratry Balabánovými, Petrem Pastrňákem, Hanou Puchovou, Jiřím Surůvkou apod. Z tohoto podhoubí vznikla umělecká skupina Přirození. V roce 1990 začal studovat Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Jiřího Sopka. Po absolutoriu již v Praze zůstal a pracoval jako výtvarný umělec na různých divadelních projektech a na organizacích výstav. Od roku 2015 si vede blog, v němž se snaží kratšími texty reagovat na konkrétní výstavy nebo situace, které mu připadají důležité. Ve své vlastní tvůrčí práci se věnuje především malbě. Dává jí nové významy a podílí se tak na hledání nových cest současné malby. Šmída zajímají banální situace, které vytrhuje ze skutečnosti, ozvláštňuje je a klade je do nových souvislostí. Hyperrealistický přístup, inspirace módou, zjitřená barevnost, velkorysost a suverénnost podání malířské techniky, překvapení, údiv, konfrontace různých významových kódů, ale i tajemství, náznaky a lidské emoce jsou základem Šmídova divácky atraktivního uměleckého jazyka.
(Martin Klimeš)

Publikováno v <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/galerie-soucasne-malby-divadlo-antonina-dvoraka/" rel="category tag">Galerie současné malby#sDivadlo Antonína Dvořáka</a>, <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/" rel="category tag">Ostatní</a> Napsat komentář

Alžběta Dirnerová / OBRAZY – ODRAZY

Alžběta Dirnerová se narodila v roce 1982 v Havířově a nyní žije v Ostravě-Radvanicích. V roce 2007 absolvovala Institut pro umělecká studia (dnes Fakulta umění) při Ostravské univerzitě v ateliéru malby Daniela Balabána a rok pobývala na stáži na Fakultě výtvarných umění v Brně, v ateliéru malby u Petra Kvíčaly. V současné době vyučuje kresbu, modelování a dějiny umění na Fakultě metalurgie a materiálového inženýrství VŠB-TU Ostrava.

Její tvorba spočívá ve sdělování prožitých okamžiků, představ, příběhů a snů. Věnuje se především kresbě a malbě, která je pro ni charakteristická svou bezprostředností, rozličnými přístupy a postupy, každý obraz je malovaný s určitým jiným pocitem a rozdílnou energií. Autorka používá různé formy zobrazování – dekorativní či ornamentální pojetí, volný malířský rukopis i realistické zpodobení, nebo naopak využívá šablony. Přesto mají její obrazy díky charakteristické barevnosti a atmosféře společný ráz. Maluje nejčastěji akrylem na plátno nebo také akvarelem a tuší, s oblibou používá černou a růžovou barvu. Její obrazy vycházejí z přírody, v níž malířka cítí energii, život a neustále se proměňující tvarosloví.
(Martin Klimeš)

Publikováno v <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/galerie-soucasne-malby-divadlo-antonina-dvoraka/" rel="category tag">Galerie současné malby#sDivadlo Antonína Dvořáka</a>, <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/" rel="category tag">Ostatní</a> Napsat komentář

Zdeněk Janošec Benda / SLASTI MALBY

Jsou umělci, kteří reagují téměř na jakýkoli vnější podnět. Jejich dílo se jeví jako srozumitelné, protože příběhy, jimiž se zaobírají, jsou každému známy, jsou součástí každodenní přítomnosti. Jsou ale také umělci, kteří malují na základě vnitřních proudů a popudů, jejichž tvorba není žádnou konkrétní odpovědí, žádnou jednoznačnou otázkou, ale její smysl je sdělován prostřednictvím tajemství, symbolu a mnohoznačnosti. Do které skupiny bychom zařadili dílo Zdeňka Janošce Bendy, o tom by asi nebylo velkého sporu.

Jeho tvorba je však velmi různorodá, pro výstavu v Galerii současné malby bylo vybráno 7 obrazů z poslední doby, které tvoří jeden celek. O čem umělcovy obrazy hovoří?

Kdybychom byli schopni na tuto otázku výstižně odpovědět, nemusel by Benda již nic malovat. Malířské umění má svůj vlastní jazyk, kterým dokáže účinně, byť beze slov, promlouvat. Barvy, tvary a z nich odvozené struktury, skvrny, plochy, které dále vytvářejí konkrétní prvky či vizuální iluze, mají velkou schopnost evokovat významy a pocity. I ty nejjemnější, i ty nejhlubší. To Benda dobře zná a jeho obrazy jsou vyjádřením úsilí tyto významy sdělovat těm, kteří jim chtějí naslouchat. Pokusme se přiblížit k Bendovým obrazům malou procházkou, aniž bychom je vykládali. Protože vyložit je, to je nejlepší způsob jak jejich smysl zničit.

Benda nás zve do přírodního světa. Z univerzálního prostoru, kde nerozeznáváme zemi ani nebe, z prostoru, který nám může být i pohledem do koruny stromů, se zvuky přicházejícími ze všech možných stran, jdeme postupně do jeskyně, v níž se odehrávají archetypální obrazy našeho života. V husté spleti rostlin keřů a větví stromů, překrývajících téměř celou plochu obrazu, spatřujeme drobné siluety převozníka s pasažérem na loďce plující snad řekou zapomnění. Od symbolického černého jezera, zrcadla našeho nevědomí, přejdeme pomalu k vodám denního světla, k jezeru, k moři, vzduchu a nadějím, abychom se dostali na začátek výstavy a na konec putování, na omamný druhý břeh. Tam můžeme zvažovat, na jakém to břehu jsme se ocitli a jaký je na něm smysl našeho pobývání.

Každý vystavený obraz představuje jediné téma celistvě uchopené v obrazové ploše. Ta není rozbita drobnějšími epizodami, ale přes svou často abstraktní tvář odkazuje vždy k jedinému konkrétnímu příběhu. Navzdory jednotně působícímu souboru vystavených obrazů je každý z nich malován jinak. Základní neměnné lidské otázky jsou zpracovávány proměňujícími se výrazovými prostředky. Ty umožňují vytvářet různé významové polohy. Mnozí Bendovi předchůdci či malíři jemu blízcí malují stále to stejné, zpřesňují svoji výpověď trvalým ohmatáváním a dotýkáním se podstaty svých témat. Benda je jiný, jeho neklid mu nedovoluje stát na místě a nutí jej pozorovat svět stále z jiných úhlů, mnohdy protichůdných, někdy nepochopitelných, ale vždy nepřehlédnutelných. Jeho tvorba má své etapy a je dobré, že Benda má potřebu je divákům představovat.

Bývá vzácné, když se potká původní hluboké osobní zaujetí a přemýšlení nad smyslem života, nad údělem a úkolem naší cesty, nad významy našeho pobývání s odpovídajícím tvůrčím vyjádřením, ať už hudebním, literárním, výtvarným či jiným. V těch svých nejlepších obdobích se tomuto stavu Benda blíží. A to není málo!
(Martin Klimeš, přepracované úvodní slovo)

 

Publikováno v <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/galerie-soucasne-malby-divadlo-antonina-dvoraka/" rel="category tag">Galerie současné malby#sDivadlo Antonína Dvořáka</a>, <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/" rel="category tag">Ostatní</a> Napsat komentář

Eduard Ovčáček / SEDM OBRAZŮ

Eduard Ovčáček patří k nejvýznamnějším výtvarným umělcům nejen v Moravskoslezském kraji, ale v rámci celé republiky. Od konce 50. let po několik desetiletí má v sobě vzácnou schopnost promlouvat aktuálním jazykem o aktuálních problémech. Byl téměř u všeho významného, co se v našem výtvarném světě odehrávalo. Kromě hlubokých uměleckých stop významně působil svou přítomností v celém sociálním prostoru, v němž se pohyboval. Ale teprve porevoluční časy zbavené ideologických direktiv umožnily Ovčáčkovi daleko aktivněji věnovat se společenským tématům. Stal se spoluzakladatelem Institutu pro umělecká studia, který se později proměnil v samostatnou fakultu Ostravské univerzity. Dlouhé roky vedl ateliér volné grafiky, ale přitom stále rozvíjel tvůrčí témata, obohacoval, proměňoval a znovu definoval svůj umělecký jazyk.

Počátky jeho tvorby se pojí se strukturální abstrakcí a neoficiálními výstavami nekonformního mladého umění bratislavského okruhu na počátku 60. let. Na oněch výstavách, Konfrontacích, jak se nazývaly, se aktivně také podílel mj. i ostravský rodák Miloš Urbásek.

Ovčáčkova práce se ale postupně rozvinula v široký svébytný stylotvorný proud, který v sobě zahrnuje jak tendenci k lettristickým experimentům, akcím, konceptům či přesnému geometrickému vyjádření, tak i úsilí o postižení dynamiky městského života a spodních proudů psychických procesů. Pokusím se pojmenovat několik pilířů, které se staly pro Eduarda Ovčáčka jakýmisi milníky, směrníky doprovázejícími jeho tvůrčí dráhu. Jsou to: primitivní umění, Jean Dubuffet, informel, Vladimír Boudník, Sigmunt Freud, lettrismus, experimentální poezie, geometrická abstrakce, pop-art, op-art, akce a snad i konceptuální umění.

Pro umělcovu tvorbu je významné a jedinečné, že dokáže propojit, a i tato výstava je toho vhodným příkladem, světy a přístupy tak odlišné, jako jsou principy imaginace a zapojení autorského subjektu na straně jedné a principy racionálního kalkulu a metod vedoucích k objektivizaci na straně druhé. Během let se důraz na tu či onu polohu přirozeně vychyloval.

Naprosto zásadním objevem se pro Ovčáčka stala osvobozená role písma a jednotlivých grafémů. Jako jeden z prvních výtvarných umělců vnesl písmo do struktury svých obrazů a grafik, poprvé v roce 1962 a od té doby tvoří stálou a významnou spojnici jeho tvorby. V první polovině 60. let se umělec zabývá vizuální poezii a můžeme jej tak řadit k první generaci experimentálních básníků společně s Jiřím Kolářem, Ladislavem Novákem, Bohumilou Grögerovou a Josefem Hiršalem. Objevem propalované koláže v polovině 60. let si vytvořil zcela samostatný vizuální jazyk a získává uznání i ve světě.

Osvobozená slova, abych si vypůjčil název zásadní sbírky poezie italského futuristy F. T. Marinettiho, a osvobozené grafémy používá Ovčáček již více než 50 let, ale své přístupy neustále obohacuje, proměňuje a aktualizuje. Jeho dílo je nesmírně bohaté a taky početné.

Vážím si toho, že Eduard Ovčáček je stále tvůrčí a aktivní. Jeho práce je vzácně soustředěná, ale přitom velmi otevřená. Nasává do sebe novou dobu, nové techniky a možnosti, proměňuje neustále svůj výraz, přestože jen letmým pohledem na jakékoliv umělcovo dílo musí být každému zřejmé, kdo je jeho autorem.
(Martin Klimeš, přepracované úvodní slovo)

 

Publikováno v <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/galerie-soucasne-malby-divadlo-antonina-dvoraka/" rel="category tag">Galerie současné malby#sDivadlo Antonína Dvořáka</a>, <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/" rel="category tag">Ostatní</a> Napsat komentář

Jakub Špaňhel / OBRAZY

Jakub patří mezi významné malíře střední generace. Jeho talent se zřetelně projevil na vysoké škole, kterou absolvoval cyklem dnes už známých obrazů s tématem interiérů kostelů. Většinou černobílá rozmáchlá malba korespondovala se smyslovostí barokních chrámů a prokázala, že nezáleží tolik na tématu, ale především na způsobu jeho uchopení. Ale i samotné téma bylo významné, třeba tím, na jakém okraji zájmu současného umění se ocitalo. Jaký důvod může mít současný malíř, aby maloval interiéry barokních kostelů? Aktualizuje v nich smyslová a citová dramata či mystičnost výrazu oné doby, nebo mu jsou jen záminkou pro malířské předvedení se? Dovolím si napsat, že odpověď vidím v harmonii a propojenosti obou vyřčených možností. Proto se ze Špaňhelova malířského gesta nestává působivá dekorativní exhibice, ale naopak adekvátně vyjadřuje slavnostnost, dramatičnost a duchovní sílu sakrálních interiérů způsobem, kterému můžeme důvěřovat. Jakubův malířský rukopis není v obrazovém kontextu samoúčelný, ale je věrohodný a významotvorný.

Špaňhel maluje v cyklech, v kterých se zmocňuje vždy jednoho tématu, často konvenčního či banálního nebo alespoň všedního, a pokaždé jej prezentuje způsobem, který umí vyrazit dech. Ať to jsou kostely, květiny, akty, benzínky, banky, lustry, křesla či motýli, je jejich poznávacím a určujícím znakem velkorysý malířský tah vedoucí k barevným skrumážím, stékancům, vymývaným plochám a stříkancům, malířská zkratka a rukopisná bravura. V mnoha obrazech se výrazně malířsky pojednané pozadí stává stejně důležité jako „hlavní“ motiv. Často v Jakubových malbách nedokážeme rozlišit hranici oddělující popředí od svého okolí, „hlavní“ motiv se rozpouští ve svém prostoru a obojí má stejnou platnost.

Jakub akcentuje stopu malířského gesta tvořeného energickým tahem štětce, štětky, houby či válečku, částečně jej osamostatňuje a činí nositelem estetické informace. Touto spontánností a akčností navazují na specifickou variantu abstraktního umění poloviny minulého století – na tašismus. Ale Jakubovo malířské gesto není zcela autonomní, naopak je plně ve službě ztvárnění zvoleného viděného motivu. Malíř má vzácnou schopnost několika rychlými tahy vystihnout jeho charakteristický tvar a atmosféru, včetně řady detailů.

Z jiného úhlu můžeme Jakubovu malbu považovat za hedonistickou, a to nejen ve smyslu jejího výrazu a rozměru, ale také ve smyslu volby většiny témat. Mnohé náměty a jejich zpracování mají svůj vypovídací potenciál. Benzínky, kostely, banky, metropole – to jsou představitelé různých významných úrovní praktického provozu, společenského fungování a moci. Špaňhel je srovnává do jedné řady, poukazuje na jejich sílu, tajemství i hrůzu. V jejich obrazech můžeme pozorovat určitou ironii, ale stejně tak i obdiv.

Špaňhelova tvorba se ovšem nevyčerpává jen dokonalostí svých provedení, jejichž možných úskalí si je autor sám dobře vědom. Je charakteristická i hledáním nových přístupů k uchopení obrazu, tedy určitou intelektuální reflexí, konceptualizací své tvorby.

Protipólem uplatnění umělcovy řemeslné zručnosti jsou velkoplošné obrazy s opakujícím se námětem ve tvaru jednoduchého znaku, uskutečňovaného pomocí válečku. Mechanické opakování např. pivního půllitru přesto jeví tvarové a barevné odlišnosti dané principem otiskování s ubýváním barvy či nepravidelností v tlaku válečku na podložku. Špaňhelova tvůrčí velkorysost je přítomna i v nich.

Významnou reflexi cizí umělecké tvorby je možné u Jakuba vidět v používání motivů z grafik Bohuslava Reynka. V těchto pracích se dokázal vzdát čehosi, co dosud spoluutvářelo podstatnou kvalitu jeho práce – tedy barev a jejich vzájemných působení. Své výtvarné prostředky redukuje na hrubé tahy širokou štětkou a do své výtvarné hry vtahuje tvorbu tak odlišnou, jak si jen lze představit. Bohuslav Reynek byl tvůrce drobných grafik, žil ve společenském osamocení pouze s rodinou, bohem, přírodou, kočkami a prasaty, která každé ráno poklízel. Reynkovy grafiky vznikaly pomalu jako meditace o přírodě, místu a duchovní síle, jež nás přesahuje. Známé motivy z těchto prací Jakub interpretuje rozmáchlými tahy černou barvou na rozměrných formátech napnutých pláten. Opět můžeme pozorovat gestickou malbu, možná i blízkou východní kaligrafii, se zadrhávajícím rytmem, s přiznáním stop pohybu a různého tlaku malířské štětky, s kontrasty plné a postupně mizející barvy na světlém, sotva našepsovaném podkladu. Pozorovatel prožívá napětí mezi vnější okázalostí a potřebou kontemplace a zklidnění, překvapení ze způsobu „recyklování“ tvorby, kterou jsme si navykli vnímat s určitou pietou. A postupně si uvědomuje i míru pokory, kterou poněkud paradoxně Jakub do nových „reynkovských“ obrazů vtělil.

V Galerii současné malby vystavil Jakub Špaňhel malý výběr ze své tvorby, obrazy patřící do různých cyklů vzniklých v poslední době.
(Martin Klimeš, přepracované úvodní slovo)

 

Publikováno v <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/galerie-soucasne-malby-divadlo-antonina-dvoraka/" rel="category tag">Galerie současné malby#sDivadlo Antonína Dvořáka</a>, <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/" rel="category tag">Ostatní</a> Napsat komentář

Martin Froulík / OBRAZY

Martin Froulík patří k okruhu, který opustil Fakultu umění v Ostravě před několika málo roky. Připomeňme, že jeho spolužáky byli např. Pavla Malinová, Jan Vytiska nebo Pavel Ptáčník.

I když prostory Galerie současné malby umožňují představit vždy jen část umělcova díla, myslím si, že jsme měli příležitost poznat z malířské dílny Martina Froulíka to podstatné. Všechny vystavené obrazy pocházejí z posledních let.

Před sedmi, osmi roky, tedy ještě na škole, začal Martin pracovat s šablonou jako svébytným tvůrčím nástrojem, podmiňujícím výraz jeho obrazů. Šablona byla chápána jako jakýsi pomocný prostředek využívaný spíše v aranžérství, reklamě nebo jiných oborech utilitárně pracujících s výtvarným znakem. Šablona – stencil se stala efektním výtvarným prostředkem ve street artu, umožňovala a umožňuje rychlou neosobní realizaci, i když její samotná příprava bývá časově náročná. Artefakty vznikající pomocí šablony svou tvarovou schematizací, popartovým výrazem, odosobněností a jednoznačností působí svěžím provokativním dojmem.

V těchto intencích používá šablonu i Martin, ale propracovává možnosti jejího zhodnocení i jinými způsoby. Plná plocha šablony, která běžně působí jako kryt před vrstvou nanášené barvy, je využívána k tvorbě monotypu vznikajícího na plátně. Ještě dříve tato „slepá“ místa Martin pojímal malířsky a jeho obrazy získávaly výtvarně sofistikovanější charakter. V posledním období naopak nechává výsledek na víceméně samovolném živém působení barev a soutisku ploch. Vzniklý monotyp pak vstupuje do interakce s nasprejovanými plochami. Oba rozdílné způsoby mají potom stejnou důležitost, stejný podíl na umělecké výpovědi.

Martinovy obrazy působí jako uzavřený vesmír, tvarově nesmírně bohatý, bující, překypující. Plný různých dějů, obrazů a pohybů. Obrazová plocha je rozbita do tisíce malých plošek tvořících freejazzový či spíše electropunkový rytmus Martinových dnů. Při zběžném zhlédnutí jsme oním rytmem zahlceni, ztrácíme se ve víru abstraktně působících rozbitých obrazců. Příběhy, postavy, představy, předměty, rostliny se vyjevují z obrazové plochy, vznáší se, rotují, jsou v neustálém pohybu a nerespektují žádnou hierarchii významovou ani prostorovou. Obrazy působí silou nezadržitelného organického růstu a výrazným potenciálem asociativního a imaginativního myšlení. Pokud se pohybujeme v blízkosti Martinových děl déle, zvykneme si na jejich výraz a snadno si ozřejmíme způsob jejich čtení. Zjistíme, že jsou ve svém základě a počátku tvořeny nejrůznějšími příběhy, které jejich autor dokáže slovně vyjádřit. Divák si je pak skládá ze střípků, jež v ploše registruje. Onen příběh, z něhož Martin vychází, je často metaforický, možná i pohádkový, vzniká podobně jako text písničky, v hospodě, ve snu, v tramvaji, v práci, u kávy a cigarety, v průběhu běžného pobývání. Nejednou Martin neodolal pokušení síly slov a příběhů z nich utkaných a obrazy textem doprovodil. Jakkoli podstatné pro autora ony děje jsou, mám za to, že jejich znalost není pro vnímání malířova díla zásadní. Stačí vědomí jejich existence, stačí náznaky. Froulíkovy obrazy zjevně vycházejí z duchovního proudu, který napájel tvůrčí potenciál Josefa Istlera, zvláště jeho grafiky a monotypy z poloviny šedesátých let, k nimž rozbitím obrazové plochy a féerií jejích zbytků má blízko. Nebo z proudu, jenž dal vzniknout halucinogenním vizím Josefa Váchala, v nichž se uplatňují sarkastické tóny, nadreálné vize i nemilosrdné očistce. Jsou to prameny vycházející z hlubin lidského nevědomí. Na druhou stranu Martin paradoxně uplatňuje i principy zcela odlišné, jako je mechanická sprejovaná malba, přesná, pečlivá a náročná výroba šablon nebo taky práce založená na nezáměrných náhodných fyzikálních procesech, na využití náhody a interakcích barev, plátna a šablonových ploch. To nejsou romantická východiska, to je svým způsobem konceptuální program. I když slovní spojení „konceptuální program“ zní vzhledem k působení Martinových obrazů poněkud nepatřičně, podařilo se tvůrci sklenout dvě základní linie modernistického pojetí umění, linii romantickou, imaginativní, subjektivní a linii racionální, experimentální, objektivizující.
(Martin Klimeš, přepracované úvodní slovo)

Publikováno v <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/galerie-soucasne-malby-divadlo-antonina-dvoraka/" rel="category tag">Galerie současné malby#sDivadlo Antonína Dvořáka</a>, <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/" rel="category tag">Ostatní</a> Napsat komentář

Jiří Kuděla / UNI/FORMY

Jiří Kuděla náleží mezi střední generaci výtvarných umělců. Díky své zdrženlivé, sebeneprosazující povaze o něm není tolik slyšet, jak by si po právu zasloužil. Ale z výčtu výstav, které samostatně nebo skupinově absolvoval, vidíme, že vystavoval téměř všude tam, kde to v našem kraji stojí za to, tedy na místech, kde galeristé a kurátoři mají dlouhodobý zájem představovat kvalitu a pečují o výstavní linii své galerie.

Jiří Kuděla je především malíř. Jeho práce stojí na hranici objektivního, civilního a subjektivního, emocionálního postoje, na hranici racionálního a imaginativního přístupu. Jeho cesta není cestou objevů a analýz. Jiří zobrazovanou skutečnost naopak poněkud znejasňuje, rozmazává nebo ji maskuje, něco k ní přidává, a tak ji znečitelňuje, obdařuje tajemstvím, nadsázkou, překvapením nebo úžasem, vytváří z ní metaforu. Jeho malba vychází z potřeby malovat, jeho portréty nejsou psychologickými sondami ani přiblížením známých rysů portrétovaných, stejně tak zpodobené lidové kroje a čepce nejsou etnografickým záznamem, ale spíše objektem, který nám demonstruje nejen krásu lidového kroje (už se za to nestydíme), ale hlavně bohatost výrazu, metaforu plnosti, kvalitu rozrůznění a lidských možností. Jiří vychází z běžných malířských témat, jako je např. portrét nebo figura, ale pohlíží na ně dnešním jazykem, zobrazuje je z jiných důvodů. Jedním z těch důvodů je jen to, že maluje. A je to věrohodné malování, nejedná se o žádné dekorace. Malířské prostředky, jako jsou tahy štětcem, prosakování barev, jejich vzájemná reakce apod., se v Jiřího obrazech stávají nositeli významů a obsahů. Tento způsob uchopení malby je možná Jiřího největší experiment, jinak nevyznává žádnou radikálnější polohu. Je mu naopak bližší pozice, v níž může spojovat, navazovat či konstruovat. Zřejmě jsou pryč doby objevů a radikálních gest, přichází období klidu, syntézy a propojování.

Jiří na výstavě v Galerii současné malby představil jen část své tvorby z několika posledních let. Je užitečné znát jeho tvorbu v celém svém úhrnu a vidět tak umělcův barevný, tvarově bohatý svět, v němž na jedné straně vyniká jeho imaginace a smysl pro karnevalové pojetí skutečnosti a na straně druhé upoutává i věcný pohled, racionální uvažování a přesnost pojmenování. Obě polohy jsou vzácně vyvážené a propojené.
(Martin Klimeš, přepracované úvodní slovo)

Publikováno v <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/galerie-soucasne-malby-divadlo-antonina-dvoraka/" rel="category tag">Galerie současné malby#sDivadlo Antonína Dvořáka</a>, <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/" rel="category tag">Ostatní</a> Napsat komentář

Katarína Szanyi / MY MEANDERS

Týden před vernisáží jsem Katarínu s manželkou a dcerou navštívil, abychom si společně prohlédli její nové obrazy a vybrali kolekci pro výstavu v Galerii současné malby. Když jsme se vraceli domů, tak jsem se manželky zeptal, co bych o Kataríně, myšleno o jejím díle, měl na vernisáži říct. Odpověděla mi, že je to fajná holka. Takže Katarína je fajná holka, ale to většinou všichni víme, i to, že je otevřená, bezprostřední, živá a je v ní stále ta dívka, která dokáže být okouzlena světem a má v sobě potřebu objevovat a nově prožívat situace a intenzivně vnímat atmosféru. A to vše se do její tvorby neomylně promítá. Moje mladší dcera, jež byla na návštěvě u Kataríny s námi, se sice tvářila, jakoby tam nebyla, ale cestou domů manželku doplnila podnětem, že Kataríniny obrazy mají v sobě tajemství, že i když jsem o nich již několikrát psal, tak v nich mohu vidět stále něco nového, a že Katarína maluje světlem namísto barvami a obrazy jí prozařují ateliér.

U Zrzavé Mery jsme se s Katarínou ani náhodně, ani plánovaně už léta nesetkali. Má to přitom jen čtyři patra ze svého bytu a navíc Olivka je již velká holka a mámu by na „jedno“ určitě pustila. Ale asi není nálada, doba jakoby zvážněla a ztěžkla, já odjíždím po akcích hned domů, nezdržím se, jako tomu bývalo kdysi, a Katarína asi nemá ani čas. Možná je to jen můj zkreslený pohled, ale schopnost prožívat skutečnost bezprostředně, umět poodhrnout závěs, naladit se na jemné proměny, na pomíjivé okamžiky, na chvíle, které co nevidět nastanou, aby se již nikdy nezopakovaly, je dnes o to vzácnější a cennější. To Katarína již několik let dobře ovládá a v poslední době těžiště své citlivosti vychyluje z žité a prožívané skutečnosti směrem do obrazu a jeho nekonečného prostoru. Možná kdysi stačilo umět přesně vidět, poodstoupit a přepsat prožité a viděné do jazyka obrazů, když Katarínin tvůrčí proces značně zjednoduším. Dnes malířka svůj svět konstruuje, vytváří jakoby z ničeho. Má před sebou jen čisté plátno, vedle sebe barvy a tvary a v sobě zkušenosti, pocity a představy. Malba se jí vyvíjí po svém, barevné skvrny si říkají o další konkrétní postup, jedna linie předurčuje následné tvary, aby se i sama někdy podivovala, kam že to kráčí… Katarína už několik let nepoužívá štětec, ale maluje pomocí šablon, nanáší barvy airbrushem nebo jen tak nahrubo a hledá nové postupy jak vyjevit jedinečné. Její rukopis je méně osobní, ale více otevřený, současný. Vytvořila si svůj způsob malby, rozpoznatelný a původní. Ale neopakuje se, její senzibilita a touha uchopovat skutečnost a malbu stále jinak jí to ani neumožňuje.

Jsou Kataríniny obrazy figurální, nebo abstraktní? Má taková otázka dnes vůbec smysl? Samozřejmě, že protichůdnost obou pojmů, spor o to, který je progresivní a který konzervativní, je už několik desetiletí mimo aktuální diskusi, navíc Katarína tuto otázku převrací. I když na jejích obrazech nic z předmětné reality nevidíme, vždy cítíme její silnou přítomnost. V mnohých dílech zdánlivě abstraktních se nám při bližším zkoumání vylupují tvary a siluety částí postav žen a dívek, sedících, v předklonu, v podřepu, schoulených a splývajících se svým okolím, s krajinou, v níž se v poslední době často ocitají.

Meandr, který se objevuje v názvu výstavy, může být v lehce přeneseném slova smyslu v obrazech malířky častým útvarem. Je to záhyb látky, lem šatů, křivka těla, náznak krajiny. Meandr jako princip a přírodní útvar je velmi živý organismus, proměňující v závislosti na mnoha okolnostech svou polohu, tvar, povrch i místo – tvorba meandrů je nekonečný proces a meandr sám se může následně fragmentarizovat a dát tak vzniknout slepým ramenům, tůním a světům, které jsou samy pro sebe.
(Martin Klimeš, přepracované úvodní slovo)

 

Publikováno v <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/galerie-soucasne-malby-divadlo-antonina-dvoraka/" rel="category tag">Galerie současné malby#sDivadlo Antonína Dvořáka</a>, <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/" rel="category tag">Ostatní</a> Napsat komentář

Jiří Surůvka / FANTOM NEJEDLÉHO!

Organizovat cokoli s Jiřím Surůvkou znamená připravit se na dobrodružství. Nestačí si říkat, že víme, jak je Jiří dochvilný a spolehlivý, vždy nás cosi nového překvapí. Když si v Praze kurátor s umělcem a návštěvníky hraje a uvádí výstavu, kterou ještě neviděl, to v Ostravě není žádná hra, ale holá nutnost. Zvláště, když poslední obrazy jsou namalovány v den vernisáže.

Jiří Surůvka s přirozeností sobě vlastní vystavuje a performuje po světě, jezdí na stipendijní pobyty a sympozia, ale jeho místo je v Ostravě, která mu je živnou půdou i důvodem k permanentní naštvanosti. Ve svém díle umělec používá jazyk popkultury a převrací jej proti ní, uplatňuje zřetelně ironický a až zdánlivě cynický postoj, dokáže být nesmiřitelně krutý a sarkastický, přímočaře odhaluje bídu a absurdnost přítomnosti. Jeho umění je společensky angažované, ale nikdy nebylo jen momentálním politickým apelem, vzkazem s krátkou dobou trvanlivosti, má obecnější platnost. Jiří nezřídka uplatňuje dobře vyvinutý smysl pro černý humor, z jehož centra nevynechává ani sebe. Charakteristické a šťastné bylo pro umělce využití možností manipulované fotografie. Zbavil se tak zátěže autorského rukopisu, zvolená metoda mu umožnila pracovat s osobně nezatíženou realitou fotografického obrazu, který převáděl technikou airbrushe na plátno. Umění, jež kdysi působilo především svým společenským poselstvím a výrazným a až agresivním pojetím, se v průběhu let „usadilo“ a dnes se nám jeví jako krásné, výtvarné, aniž by jeho společenský vzkaz vyprchal. To je dobré zjištění, které něco vypovídá o kvalitě jeho tvorby. Ale doba se proměnila. Před patnácti roky ještě mohl mít umělec potřebu moralizovat, událostem předcházet či je urychlovat, angažovat se, mít obavy i naděje, radovat se i být naštvaný. To vše je dnes pryč. Zůstal podivný pocit nenaplnění, hořká pachuť nepolknutého sousta, místo pohybu pach potu, místo vášnivého milování sebeukájení ze zvyku. Proč, jak a co dál? U Jiřího Surůvky je to možná cesta od jemné ironie obrazu Vladimír Franz s cibulovým vzorem (2004) k Eskapádě v Mariánských lázních (2011). Eskapáda je velkoformátová krajina s ostře zeleným pruhem trávníku v horní třetině obrazu a šedým zrnitým betonem v popředí, na němž vesele kopulují dva bílí pudlíci. To je otázka i odpověď současně, náhodný výjev i symbol čehosi podstatného. Takové je naše dnešní theatrum mundi.
(Martin Klimeš, přepracované úvodní slovo)

Publikováno v <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/galerie-soucasne-malby-divadlo-antonina-dvoraka/" rel="category tag">Galerie současné malby#sDivadlo Antonína Dvořáka</a>, <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/" rel="category tag">Ostatní</a> Napsat komentář

Marta Kolářová / OBRAZY

V obrazech Marty Kolářové lze jednoznačně definovat plejádu ryzích a vytříbených prvků klasické malby. Autorka je ve své tvorbě ještě umocňuje tím, že přikládá velký význam odstupňování emocionálního vnímání malovaného objektu. Snaží se o zachycení vnitřní psychologie věcí a jemné energie kontaktu elementárních vlastností subjektu a objektu, tedy malíře i malovaného. Z tohoto hlediska lze bezesporu velkou část tvorby Marty Kolářové považovat za dědictví realistické tradice v českém malířství.

V průběhu posledních dvou až tří let prošla díla Marty Kolářové zřetelným vývojem. Průvodním a nejvýraznějším znakem proměny její malby je inovovaná barevnost, jež se stává méně rafinovanou, zato je více malířská, pevně uchopená a jasně formulovaná. Jde nepochybně o výraz vyššího uměleckého sebevědomí, jež s sebou může nést jistá rizika, pro jejich latentní přítomnost v díle Marty Kolářové však v danou chvíli nic nesvědčí.

Marta Kolářová není malířskou architektkou, čímž se zcela liší od většiny současných „krajinářů“. Rozdíly v přístupu jsou jednoznačné. Malířce pro vytvoření dalšího prostoru nestačí jednoduchá horizontála a pletivo vertikál. Malířskost, pohyb a smyslové kvality jsou srozumitelně předvedeny na úkor nouzové jednoduchosti a falešného mystéria, pregnantní konstatování na úkor zbytečné dramatičnosti.

Marta Kolářová plynně hovoří aktuálním výtvarným jazykem, dokáže jej však bravurně a srozumitelně překódovat do klasické noblesy a nevídané vnitřní monumentality.

Publikováno v <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/galerie-soucasne-malby-divadlo-antonina-dvoraka/" rel="category tag">Galerie současné malby#sDivadlo Antonína Dvořáka</a>, <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/" rel="category tag">Ostatní</a> Napsat komentář

Marek Pražák / KRAJINA ZEVNITŘ

Není jednoduché slovy uchopit nepolapitelnou tvůrčí osobnost Marka Pražáka. Mysl tohoto umělce je těkavá, prožívá napětí nutící jej neustále měnit svou polohu. Svobodný pohyb v jeho díle není však chaotický a neopodstatněný. Ověření jednoho způsobu práce vede záhy k jeho opouštění a zkoumání již dalšího problému, stojícího o kus jinde. Ale ten krok, či někdy spíše skok k novému je často dán nepatrným výběžkem či zdánlivou odbočkou od do té doby hlavní práce. Ona nitka, souvislost vedoucí k jinému typu tvorby, nemusí být pro nezúčastněného vnímatele na první pohled patrná a může se zdát, že Markova těkavost je uskutečňována až s příliš velkým kmitem majícím jen nepatrné vymezení. I blízký pozorovatel potřebuje k pochopení přerývaného Markova vývoje autorský komentář. Ale asi není tak podstatné rozkrývat směry všech návazností a důvody konkrétních rozkmitů jeho tvorby. O důslednosti a vnitřní provázanosti umělecké cesty by nás mohla přesvědčit intuitivně pociťovaná pravdivost jednotlivých etap Markovy tvůrčí dráhy.

Tvůrčí záběr a zájem Marka Pražáka je pozoruhodný a v Ostravě výjimečný. Poznal jsem jej ve zcela odlišném nevýtvarném kontextu. Přijel před 15 roky jako zpěvák s bluesovou skupinou hrát do Opavy. Když mi tehdy řekl, že je vystudovaný sochař, bylo to pro mne překvapující, protože s poněkud drsnými rockovými a bluesovými muzikanty jsem dosud příležitost povykládat si o výtvarném umění neměl. Ale to jsem ještě netušil, že Marek je i performer, tvůrce objektů, instalací, textů, zvukových akcí, různých multimediálních kusů, do nichž zapojuje konkrétní prostředí a jeho zvuky i vizualitu, a samozřejmě taky designér a malíř. Profese malíře v současnosti asi převažuje, ale podle mne to bude jen jeden kmit Pražákova nekompromisního pohybu vždy někam jinam. V posledních několika letech vytvořil pár malířských cyklů a řadu samostatně stojících obrazů. Jsou to krajiny spíše městského charakteru tvořené slabým nánosem řídkých akrylových barev s několika málo postavami. Jsou neurčité, jen naznačují zpoza sirné mlhy své tvary, evokují industriální uhrančivost a syrovou poezii. Od zřejmé klasické malířskosti nás Marek vede ke kresbě krajin tvořených přímo z tub či tubami malířských barev. Nevidíme žádnou práci se štětcem, jen barevné siločáry malířova krajinného univerza. Marka nezajímá vytváření prostoru, hledání přiměřené kompozice, ale obraz se rodí sám v rytmu spontánních malířských gest a v hravé vzpomínce na abstraktní tendence poloviny minulého století, které stále mají svůj potenciál být opět aktuální.

Nedávný pobyt v Latinské Americe výtvarníka nemohl nezasáhnout. Jeho mysl, svolná podlehnout síle pojetí jednoty člověka, přírody a vesmíru, dala vzniknout řadě velkoformátových obrazů, které nás vtahují do sebe a dávají nám zapomenout na bídu všech utilitárních řešení, přízemních rozhodnutí a nepoetických úkonů, které jsme dnes a denně nuceni uskutečňovat. Do Evropy se vracíme opět velkoformátovými obrazy, na něž Marek kreslí, píše, maluje a jakoby bez skladu a ladu vrší předměty, prožitky, naděje i strachy, zapisuje městský tok plynutí času, příběhy osobní, ty, které se staly, i ty, které na nás teprve čekají. Na nejnovějších plátnech bere Marek na sebe úlohu proroka naší civilizace, aktualizuje starozákonní témata, snaží se pokládat věčné otázky a hledat univerzální odpovědi po smyslu našeho bytí a vyslovuje varování před cestou západní civilizace. Záměr budovat klasický obrazový prostor poměrně tradičními výtvarnými prostředky vede v těchto dílech k vyprávění, ilustrování či demonstrování toho, co víme a známe. Počkejme si na další kmit.
(Martin Klimeš, přepracované úvodní slovo)

Publikováno v <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/galerie-soucasne-malby-divadlo-antonina-dvoraka/" rel="category tag">Galerie současné malby#sDivadlo Antonína Dvořáka</a>, <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/" rel="category tag">Ostatní</a> Napsat komentář

Eduard Ovčáček / DESET OBRAZŮ

Výstava k 50. výročí vystoupení skupiny Merce Cunninghama
(Merce Cunningham Dance Company) v Ostravě

Jedno představení
Cunninghamův balet v Ostravě

Bylo to někdy v roce 1964, kdy se doslova vynořila informace o tom, že do ostravského Divadla Zdeňka Nejedlého (dnes NDM – Divadlo Antonína Dvořáka) zavítá na jedno večerní představení americký balet Merce Cunninghama a že spolu s baletem přijede i americký skladatel a klavírista John Cage a výtvarník Robert Rauschenberg, který vytvořil scénografický koncept k baletu Pelikán. Jména John Cage, Luigi Nono, Pierre Boulez, Karlheinz Stockhausen a další jsem již znal z Bratislavy, kde jsem si jako student VŠVU opatřoval amatérské nahrávky současné hudby přímo z rakouského rozhlasu. Informoval jsem kamaráda sochaře Rudolfa Valentu o představení a bez váhání jsme se rozhodli, že představení navštívíme v očekávání, že podívaná bude určitě neobvyklá. Je nutno dodat, pro mladší čtenáře, že v době totalitního režimu v ČSSR byla vystoupení amerických umělců tohoto kalibru neobvyklá a ojedinělá.

A naše očekávání nebylo zklamáno. A vskutku nebyl to klasický balet. Jednoduché přiléhavé kostýmy tanečníků byly provedeny ve výrazných primárních barevných tónech, které při neobvyklých sestavách a akcích vytvářely na jevišti výtvarně působivé barevné obrazy a kompozice. Baletní sekvence navozovaly spíše dojem hudebně pohybového happeningu či ještě lépe řečeno pohybovou barevnou recitaci – řečeno termínem Ladislava Nováka. K tomu si musíme ještě představit akční hru Johna Cage na klavír, který byl instalován přímo na jevišti. Občas se mihl na jevišti v civilních šatech Robert Rauschenberg, který přinesl či odnesl nějaký předmět z jeviště. John Cage se při hře na klavír neomezoval jen hrou na klávesnici, ale občas povstal a sáhl brutálně rukama do strun pod křídlo klavíru, což mohlo znalcům vzdáleně připomenout jeho legendární „preparovaný klavír“. Byly to nahodilé akční a neopakovatelné hudební vibrace. John Cage byl vůdčím duchem nové americké hudby v 50. letech. Hudba Johna Cage se inspiruje východní filosofií – zenbuddhismem, kde princip neurčitosti je nosným prvkem jeho hudebních kreací. A jeho výrok „mým záměrem je nemít záměr“ to zcela jednoduše vyjadřuje a potvrzuje. V těchto intencích se odvíjel i jeho hudební doprovod k baletu Merce Cunninghama v Ostravě v roce 1964. Je nutno ještě poznamenat, že John Cage byl autorem audiovizuálních produkcí, happeningů a „hudebních akcí“, které nebyly přesně koncipované, a podíleli se na nich malíři, básníci a tanečníci. Náš zážitek z představení byl překvapivě silný a duchovně konzistentní a povzbuzující.

Reakce běžného ostravského operního a baletního publika na konci představení byla rozpačitá, mdlá a zmatená. Diváci nevěděli, zda mají tleskat nebo pískat, a rozpačitě se rozcházeli do svých domovů.

V souvislosti s návštěvou amerického baletu v Ostravě jsem si později často kladl otázku, kdo byl tím iniciátorem, který pozval americké umělce do Ostravy. Často jsem při různých příležitostech v divadelních kruzích sondoval, zdali někdo nezná odpověď, kdo je skutečně do Ostravy pozval. Balet Merce Cunninghama a jeho dnes již slavní protagonisté, jak jsme se po představení v kuloárech hotelu Imperial dověděli, na druhý den ráno odjížděli do Polska a pak přes SSSR někam do východní Asie, aby našli větší pochopení, než tomu bylo u publika v Ostravě.

John Cage se narodil v roce 1912 a zemřel v roce 1992 krátce po návštěvě výstavy na Slovensku, která se konala na jeho počest. Uspořádaly ji Galeria ART Deco – Nové Zámky, Slovenský rozhlas Bratislava, Spoločnosť pre nekonvečnú hudbu a Hudobné informačné stredisko SHF. Takto naposled jsem se jako vystavující na této výstavě imaginárně ještě jednou setkal s Johnem Cagem.

Publikováno v <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/galerie-soucasne-malby-divadlo-antonina-dvoraka/" rel="category tag">Galerie současné malby#sDivadlo Antonína Dvořáka</a>, <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/" rel="category tag">Ostatní</a> Napsat komentář

Denisa Fialová / TYPICKÝ TYP JEHO TYPU

Kdo zná Denisu Fialovou alespoň trošičku, a možná právě že jen trošičku, bude jejími obrazy překvapený. Na rozdíl od případného zájmu o noční život ve velkém městě se vší jeho dynamikou, nástrahami, temnotami, lákadly a radovánkami, nám Denisa předvádí svět mýtů a pohádek. Tedy zdánlivě něco neaktuálního a tradičního.

Její tvorba není ani vzdáleně blízká intelektuálním postojům, racionálním pohledům či analytickým výzkumům. Naopak. Denisa hledá kolem sebe a nejspíše hlavně sama v sobě to, co se zdá být ztraceno, s čím už neumíme navázat kontakt – svět symbolů, mýtů, archetypů, svět, který v nás je, odehrává se, aniž bychom si jeho děje, vlivy a působení uvědomovali. Schopnost magického prožívání nám umožňuje realizovat všechny archetypální funkce, když se nám přihlásí o pozornost.

Obrazy, které nám Denisa předkládá, nejsou oním prožíváním samotným, ale jsou zprávou o potřebě, o kontaktu s onou jistotou, se světem zšeřelým, uzavřeným a zakotveným. A jsou především zprávou uměleckou – výtvarnou, protože Denisa přemýšlí povýtce výtvarně, malířsky. Používá čisté barvy, nezapírá vliv pop-artu s jeho důrazem na osobně nezatíženou techniku malby, a to jí umožňuje promlouvat jazykem dnešní doby, zřetelně a přímo. Podvědomá nechuť k prázdnému prostoru nutí autorku konstruovat bohatě strukturované povrchy, které jednou vytvářejí pozadí podobně jako tapety, jindy jsou kůží stromů a cizích bytostí nebo povrchem přízraků. Často v jednom obraze klade vedle sebe několik typů ornamentu, aby konfrontovala jejich různorodost a vyjevila jejich bizarnost. Vedle dekorativního rastru vycházejícího z pseudohistorické estetiky používá organický, florální i čistě geometrický ornament. Pravidelný opakující se rytmus vytváří neklid a napětí, oživuje obrazové pole, zvláště v kombinaci s jinak založeným rastrem nebo v kombinaci s klidnými hladkými plochami.

Denisa vystavuje obrazy z posledních několika let a tři z nich jsou zcela nové, sotva zaschlé. Oproti mnohým předchozím je charakterizuje zdánlivé zklidnění. Jsou na první pohled méně toxické, ale o to více přesvědčivé.

(Martin Klimeš, přepracované úvodní slovo)

Publikováno v <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/galerie-soucasne-malby-divadlo-antonina-dvoraka/" rel="category tag">Galerie současné malby#sDivadlo Antonína Dvořáka</a>, <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/" rel="category tag">Ostatní</a> Napsat komentář

Josef Mladějovský / ŽEBŘÍČEK HODNOT

Josef Mladějovský patří mezi mladé umělce, kteří po absolvování vysoké školy zůstávají bydlet a pracovat v Ostravě. Podstatné ale je, že tento nedávný absolvent ateliéru malby (studoval u Františka Kowolowského) na Fakultě umění Ostravské univerzity si již našel svou osobitou tvůrčí polohu. Až na nepatrné výjimky se většina umělců tohoto kraje zabývá existenciálními, či sociálními tématy, klade důraz na imaginativní, psychologické procesy, hledá lyrické kvality, využívá výrazného malířského rukopisu, navazuje na tradiční romanticky chápanou roli umělce. Josef Mladějovský zastupuje jiný typ autorské tvorby. Ve svém díle využívá geometrický jazyk, pracuje tedy s útvary, formami, které jsou univerzální, abstraktní a nevyjadřují žádnou každodenní skutečnost. Josef Mladějovský své téma uchopuje s vědomím postmoderní zkušenosti, s vědomím nemožnosti pokračovat v konstruktivních tendencích podle receptů starých několik desetiletí. V souladu se svou generační příslušností přehodnocuje geometrické principy a dává jim novou aktuální platnost. Elementární formy, které Mladějovský konstruuje, ovšem nestojí jen samy za sebe. Mladějovský se jim snaží udat svůj příběh. Konstrukty se stávají metaforami filosofických kategorií, jako je pravda, objektivita apod., a postupnou proměnou svých tvarů mohou vyprávět příběhy lidského poznání. Otázkou pro pozorovatele zůstává, nakolik je autorova významová hra vážně míněný program či nakolik se jedná o projev určité nadsázky.

(Martin Klimeš)

Publikováno v <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/galerie-soucasne-malby-divadlo-antonina-dvoraka/" rel="category tag">Galerie současné malby#sDivadlo Antonína Dvořáka</a>, <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/" rel="category tag">Ostatní</a> Napsat komentář

Aleš Hudeček / STŘEPY

Ačkoli Aleš Hudeček nazval svou výstavu Střepy, nejedná se o střepy, které by nám dávaly povědomí uceleného tvaru teprve na základě dalších konstrukcí, představ a domýšlení. Hudečkovy Střepy nejsou fragmenty skutečnosti, kterou musíme poznávat až druhotně.

Aleš o sobě a své práci dává vědět dobrých patnáct let. Svůj výtvarný a lidský pohled na svět a především svůj rukopis si vytvořil již dávno. Od té doby neprodělává žádný překotný vývoj, žádné velké zvraty a skoky, jeho rukopis je svébytný a charakteristický. Postupně uzrává, stává se jistým. Snad nejrevolučnější změnou, která v Alešově rukopise proběhla, bylo v polovině nultých let našeho století využití techniky airbrushe. Ale i tato, tehdy poněkud módní metoda, Aleše zajímala jen krátkou dobu, než vyčerpal všechny její omezené (?) možnosti. Vrátil se ke klasickému, tradičnímu malířství. Dnes tyto a podobné přívlastky můžeme použít bez rizika odsudku progresivně naladěných tvůrců a teoretiků. Takový postoj už nevnímáme zdaleka pejorativně a zpátečnicky. Možná naopak. Aleše zajímá čára, kresba, barva, barevná plocha a barevný akord, světlo, tedy to, co dělá malbu malbou. Pro jeho obrazy je charakteristické uplatnění obrysové linky ve vztahu k barevné ploše obrazu. Alešova kresba, čára, to je jeho mistrovství. Je elegantní, přesná a jistá. Někdy jakoby vystřižena z kavárenského světa 20. a 30. let minulého století. Jistou blízkost v užití vztahu černé linie a barevných ploch můžeme vidět v díle malíře Karla Černého. Oba také zajímá jistá míra dekorativnosti, sugestivní atmosféra a nezvyklé světlo, které ve svých obrazech vytváří a vytvářeli. Ale Alešovy obrazy jsou samozřejmě jiné, jeho rukopis, zacházení s barvou a štětcová technika jsou uvolněnější, otevřenější, současné.

Aleš Hudeček maluje v cyklech, které se volně překrývají. Výstava Střepy přináší ukázky z několika tematických souborů v Ostravě dosud nevystavených, namalovaných v posledních letech. Obrazy jednoho rozsáhlejšího cyklu mají názvy Koherence, Inkoherence, Konference apod. Na obrazech vidíme samostatné postavy nebo taky postavy ve skupinách, které chtějí komunikovat nebo to alespoň dovedně předstírají. Myslím si, že Alešovi se více než o moralizující, psychologizující či existenciální hlediska jedná o podivuhodnou výtvarnou hru, v níž může uplatnit veškerou svou kreativitu. Krajiny s létajícími talíři jsou na pomezí humorné sci-fi a vážné krajinomalby. Ta se stává hlavním tématem (téma krajiny se před lety zdálo již téměř vyčerpané) jeho nejnovějších obrazů. Je to krajina Alešova dětství a dospívání kolem Uherského Hradiště. Podobně jako tradičního krajináře i Aleše zajímá to základní – symbolika barev, tvar horizontu, světlo a celková nálada krajiny. Namísto veristického zpodobnění světelných a tvarových proměn oblohy, krajiny před bouří či v bouři apod., Aleš hledá jiné a nové možnosti zpodobnění. Využívá nenapodobivé vnitřní kvality základních malířských prostředků a ty zapojuje zpět do klasického malířského rámce. Jedná se o malý, ale významný experiment, o hledání konečného tvaru „zapouštěním se do sebe“ mokrých barev, jejich vpíjením, spojováním a rozpojováním. Výsledkem je dokonalá iluze dramatických forem mraků, světla a nebe. Divák se pak jen těžko může ubránit projevům svých zjitřených emocí… V nejnovějších dílech Aleš zobrazuje tančící dvojice pod ostravskými haldami. Nabízí nám kontrast neměnnosti, těžkosti obrazné i doslovné a proměny, lehkosti a akce. Ať už se jedná o tango nebo polku…

Z Alešových Střepů si i jen trochu pozorný divák snadno vytvoří celistvý tvar malířova světa.

(Martin Klimeš, přepracované úvodní slovo)

Publikováno v <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/galerie-soucasne-malby-divadlo-antonina-dvoraka/" rel="category tag">Galerie současné malby#sDivadlo Antonína Dvořáka</a>, <a href="http://artconsultancy.eu/./ostatni/" rel="category tag">Ostatní</a> Napsat komentář